Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

Loučení bez slziček aneb jak zvládnout nástup do školky



Slzy, jedna za druhou, stékají po jejích tvářích.
Stojím bezradně a dívám se na svou tříletou dceru, která mě svým pohledem k sobě poutá.
Drží mě u sebe tak pevně a přitom se obě díváme na další děti, které bezproblému prochází do třídy.
Jen ona ne.

Stojí a pláče a za nic na světě nechce jít do školky.

V takovou chvíli se  Vám pohrnou desítky rad od matek, které to zažily.
Jejich děti, děti jejich kamarádek, všechny to dělaly také.

Nemáte důvod jim nevěřit.
Proč by jejich rady neměly fungovat?
Ale co když nefungují?
"Nechte ji, ona přestane."
"Nic se jí tu špatného neděje, my ji neubližujeme."
"Musíte rychle odejít a neprodlužovat to."

Žádná z těch rad Vám stejně jako mě patrně nepomůže.
Ano, můžete zkusit utéct rychle a ignorovat pláč svého dítěte. Ale patrně budete celý den přemýšlet nad tím,jestli pláče dál, volá Vás a jestli jste neudělala něco špatně.




Když LOUČENÍ bolí....



Bezcílně bloumám po bytě a poklízím.
Takhle uklizeno u nás doma ještě nebylo.

Nervózně tikám očima na velké hodiny visící v kuchyni.
Odtikávají minutu po minutě a mě to přijde jako hodiny.

Beru do ruky koště a zametám, myslím, že už za posledních deset minut potřetí.
Nemyslím na to co dělám, potřebuji jen zaměstnat hlavu a nemyslet na ni.

Jak se asi má...pláče ještě? Hraje si nebo mě volá?

Moje myšlenky přehluší zapípání zprávy na mobilu.
Vím od koho je.

Shýbám se ještě a urovnávám krabice s mlékem vedle lednice, snažím se oddálit tu chvíli, kdy půjdu ke svému telefonu.


Chvíli, kdy budu čelit pravdě.

Dopis, který nikdy nebude přečtený





 Čas letí jako blázen a nedá se zastavit.

Zní to jako klišé a věřím, že jste se tomu někdy stejně jako já jen zasmály nebo mávly rukou.
Ale on opravdu letí a tak rychle, že mi ta chvíle, kdy se narodila moje nejstarší dcera dnes přijde jako mrknutí oka.

A přitom je to už 11 let.
Před jedenácti lety se poprvé nadechla a já se stala poprvé mámou.

A dalších osm let a šest.

Přesně tolik narozeninových svíček včera na dortu sfoukly moje nádherné a tvrdohlavé dcery.

Chtěla bych je ještě tolik toho naučit, o velkém světě a životě. Chtěla bych je uchránit před vším, co by je mohlo trápit. Rostou před mýma očima tak rychle.

Vím, že jim nestihnu všechno říct, vysvětlit, před každým nebezpečím je varovat a ochránit.

Ale doufám, že i když si tento dopis nikdy nepřečtou, budou vědět všechno, co v něm je.

S majestátností LVICE



Před pár dny jsme s mužem a našimi pěti dcerami navštívili rodinnou farmu. Součástí tolik potřebné dovolené byla i návštěva Zoo ve Dvoře Králové.
Na tom není nic zajímavého, takže Vám tu nebudu popisovat, jak stáda zeber běhala po trávě, šimpanzí mládě se houpalo na větvi a šakal hlídal své doupě.
Popravdě zvířata, která mě zajímala nejvíce byli lvi. Od malička mě fascinují, jejich chování nejvíce. Při projíždění částí Safari jsme měli štěstí a jeden velký samec se postavil přímo před naše auto a dokazoval tak, že tato hrdá zvířata zaslouží obdiv.
Mnohem více mě ale zaujaly lvice. Ležely na trávě a dívaly se do dálky. Co jsem si ale uvědomila, když jsem je pozorovala bylo to, že jsou matkami. Hrdými matkami.
Lvice totiž naprosto bez jakýchkoliv pochybností, důvěřují samy sobě. A mě došlo, že dříve tomu tak bylo i u nás.
Jako mámy jsme věřily, že děláme správná rozhodnutí, že naše péče o děti, jakákoliv, je prostě správná. Nepochybovaly jsme o sobě. Až posledních pár let, s vynořením perfektních matek, jsme o sobě začaly pochybovat. Zkoumat, jestli naše děti krmíme, vychováváme a vedeme dle doporučených standardů a jestli neděláme něco špatně. Cokoliv.
Vím, že nejsem jediná, koho takové věci často napadnou. Když například koupím dceři hranolky, hned se mi vkrade do mysli myšlenka, že to není zdravé a měla jsem si naplánovat čas tak, aby měla zdravý, vyvážený oběd. Její radost z hranolek mi to neulehčuje.
Nejhorší na tom ale je fakt, že my všechny občas uděláme nebo řekneme něco, co není podle našich představ a i když se potom snažíme a děláme vše dobře, jediné na co myslíme, je ten jeden malý sáček hranolek před týdnem.
Už nevidíme těch sedm zdravých obědů, sedm s láskou nachystaných svačin i snídaní, všechna ta objetí, vystřižení pexesa, i když se nám nechtělo, zavázání bot, zapnutí bundy, oblečení pyžama nebo každodenní čtení pohádky večer před spaním. Jenom ten jeden malý sáček hranolek. A už o sobě pochybujeme.
Čím dál tím víc si uvědomuji, že chybí kolem nás mámy, které prostě řeknou, že to někdy nezvládají. Že ráno vyběhnou s dítětem do školky jen v legínách, ačkoliv nejsou trendy a bez make-upu. A je to mimo jiné i tím, že vidíme denně spoustu žen, pro které je být mámou tak samozřejmé, jako dýchat vzduch. Nebo to dobře předstírají. Usmívají se, odskakují od plotny k dítěti, vysvětlují domácí úkoly, další rukou vaří večeři a tak nějak plují na nějakém obláčku štěstí a harmonie.
Dříve si mámy věřily a hlavně věřily, že vědí, co je pro jejich děti dobré. Nepotřebovaly své děti přeměřovat a vážit a posuzovat podle tabulek. Zkoumat, jestli mají přesný počet zubů, otáčí se na bříško ve správnou dobu a úderem prvního roku chodí zdatně a s jistotou. Krmily své děti podle svého svědomí a řídily se vlastním rozumem. A rozhodně nebyly jejich děti méně šťastné, než ty dnes. Se všemi těmi ortopedickými pomůckami, tabulkami, grafy a vývojovými stádii. Vím to, já jsem jedno z těch dětí.

Nemám ráda články ani rady typu: "Moje dítě nechce mrkev, ještě nechodí nebo nechce být na bříšku, co mám dělat?"
K tomu snad napíši jen jedno.
Dřív se mámy spoléhaly na sebe a svůj rozum. Vnímaly své děti, jejich potřeby, chutě a touhy. Vnímaly také samy sebe jako mámy, jako jediné, které mohou rozumět svým dětem a vždycky věřily, že pro ně dělají to nejlepší.
Dnes mámy samy sebe shazují, nedůvěřují si a pochybují o sobě, k tomu všemu neustále čtou, co by dělat měly a neměly, kdy by jejich děti měly dělat tyhle pokroky, co by neměly jíst, jak by neměly spát a hlavně, jak by se měly správně vyvíjet, aby bylo vše normální.

Každé dítě je jiné, každá máma je jiná, ale místo sledování trendů a tabulek, zkusme nechat sobě i svým dětem čas a klid a nenutit se navzájem do ničeho, co je nám nepříjemné .





Pokud i Vám prádlo visí na sušáku několik dní, zvládáte vařit na dva dny a pak jen ohřívat. A když nestihnete uvařit, protože (a tady je vlastně jedno jaký důvod máte) zamíříte do pizzerie . 
Nahlas říkám, že obdivuji všechny matky, které zvládají pro děti připravit zdravé jídlo 5x denně, absolvovat s nimi zájmové činnosti, mít perfektně uklizeno a večer se usmívat. 
Ve středověku by mě určitě upálili na hranici, dnes ale věřím, že nejsem sama a že jednou, budeme zase těmi hrdými matkami, které důvěřují pouze sobě a vědí, že pro své děti dělají to nejlepší co mohou. Jsou samy sebou.
S Láskou,

Monika💖

MOHLA jsem mít stovky jiných životů




Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků.
Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovali své ruce na zamlžená skla v upoceném autě.
Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení.

Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

Za OPONOU a v pozadí






Všechny ji známe.
Možná jste  doma. Možná právě teď, zatímco ležíte v posteli. Možná jste ve své kanceláři, hypermarketu, u lékaře nebo na dětském hřišti.
Všude, kde jste byly milé mámy, jste JI mohly vidět. Stačilo pohnout párkrát prstem po obrazovce Vašeho telefonu.

Znáte ji. Já ji také znám.

Ona je ta, která je vždy roztomilá, upravená jako dáma a vypadá naprosto bezchybně. Vždycky je tak dokonalá a krásná. Její make-up je nádherný, všechny prameny jejích vlasů jsou na svém místě a její oblečení vždy dokonale padne.


Má skvělou postavu a Vy se jen divíte, jak je to možné navzdory tomu, že je krátce po porodu.
Její dům ze zdá tak čistý a svěží. Všude na zásuvkách má kryty a všechny hračky jsou na svém místě.

Ani její auto není méně dokonalé a nikde by jste nenašly žádné skvrny od přesnídávky, ani drobky od dětských sušenek. Její rodina se zdá být dokonalá a tak ji ráda ukazuje hrdě na sociálních sítích.

Její děti jsou oblečené vždy podle posledních trendů a vždy se tak šťastně usmívají, zatímco ona servíruje další lahodnou večeři.

Celá rodina dělá několik zábavných aktivit denně, jezdí na exotické dovolené a děti nadšeně pózují, sedící na slonovi a krmící delfína. Její život je bezchybný a je všechno, jen ne BOJ.




Když DOKONALOST zasáhne své místo



Jsem hrozná máma.
Už je to tady zase.
Pokolikáté? Už ani nepočítám.

Zase na mě odněkud vyskočil článek plný bolesti, nenávisti k sobě samé a řádků plných smutku, které mě zasáhly.

Proč si to o sobě my mámy myslíme? Nestačí nám motivační citáty, opěvování ženství ani přibývající těhotné celebrity, abychom měly ze sebe dobrý pocit?
Copak nestačí, že v každém druhém časopise se dočteme, jak je to úžasné být mámou?
Nestačí.
Nikdy to totiž stačit nebude.

Mateřská deprese je stále pojem, o kterém se nemluví.
Není to totiž nic, co by jste mohly pojmenovat, zastrčit do nějakého šuplíčku s modrou nálepkou a slzami.

Není to ani smutek. Ani vztek. Ani zklamání.

Je to prostě nic, které znamená hodně.

Když se LÁSKA počítá na kapky mléka


Blíží se světový týden kojení.
Miliony žen po celém světě budou v tento den zpívat a oslavovat své ženství a samozřejmě posílat  fotky, kde kojí své novorozené nebo dvouleté děti.
Je to den, který má mít důležitý význam, protože kojení je důležité a významné.
To mě vedlo k zamyšlení, jestli někdy bude také den pro nás ostatní.
Pro ty, které jsme nekojily.

ROZMAZLUJI SE : Joik, když je příroda mocná čarodějka



Jak už jsem před nedávnem psala, ráda bych se věnovala na blogu i jiným věcem, které mě baví.
A jednou z nich je určitě  kosmetika a péče o sebe samu. Stále bádám, zkouším a snažím se najít produkty na přírodní bázi, které slibují ty samé účinky jako konvenční kosmetika a opravdu fungují.

A moje požadavky nejsou malé. Má pleť, která je suchá, citlivá a zároveň s mastnou T-zonou je pro každý krém nebo sérum nejen velkou výzvou, ale i oříškem.

 Kromě toho, že chci, aby byly co nejvíce přírodní, musí mě jejich používání bavit a péče s nim by mi neměla zabrat moc času, protože jako každá máma ho opravdu tolik pro sebe nemám. A pokud něco takového už najdu nebo naopak se mi nelíbí, chci to sdílet s Vámi, které možná řešíte to samé. :-)

Vítejte v nové rubrice- BeautyKray a přidávejte tipy i komentáře dle libosti :-)


CO všechno se vlastně POČÍTÁ?




Minulý rok jsem dostala od svého muže hodinky Fitbit. Hodinky, které měří nejen tep, ale i množství spálených kalorií a hlavně počet kroků. A řeknu Vám na rovinu, že se mi to ze začátku moc nelíbilo. Nemám ráda, když mě někdo nebo něco nutí a tahle malá věc, mě nutila každý den. Krok za krokem, hýbat se a já najednou zjistila, že se mi to vlastně líbí a moc.

Než zavřete prohlížeč s tím, že dnešní článek bude o nudném cvičení počkejte ještě chvíli.


Dnešní článek totiž není o měření kroků, jako takových, ale o měření toho, co všechno se počítá a milé maminky, počítá se toho opravdu hodně.

Pro spolupráci nebo popovídání




Jsem otevřená každému komentáři nebo připomínce.
Nebo, když si budete chtít jen popovídat, aby Vás někdo vyslechl.

Podporuji také společnosti, které tvoří poctivé věci pro děti i maminky.
Ráda je doporučím všem, kteří na můj blog zavítají.

Nabídky spolupráce vítám, ale chci mí právo psát zodpovědně a s čistým svědomím. I když si každé spolupráce velmi vážím, neslibuji jen pozitivní reakce.

Pro spolupráci nebo popovídání, využijte následující mail:

srdcemamy@gmail.com

Najdete mě i na FACEBOOKU, INSTAGRAMU a brzy i na YOUTUBE

Monika 💝

KAŽDÉ MÁMĚ, která je vzhůru uprostřed NOCI






Nemohla jsem spát.
Ani už nevím, kolikátou noc. Být máma je vyčerpávající a i když jsou knihy plné rad, jak dítě přebalit a nakrmit, nedočtete se v nich, jak se vyrovnat s deficitem spánku, který prostě přijde.

Tentokrát jsem ale přemýšlela o roli, kterou jako mámy sdílíme. O pocitech jako požehnání, smutek, zoufalství, láska. 
O bolestech hlavy, které jdou ruku v ruce s nevyspáním, o vzpomínkách, které milujeme a o věcech, které nás děsí.
Všechno sdílíme společně, i když se neznáme osobně a patrně se nikdy neuvidíme.

Přemýšlela jsem o Vás, maminkách, ano i o Vás, která teď čtete tyto řádky.

Možná, bydlíte hned vedle mě a jste také vzhůru uprostřed noci, jako já. Možná žijete na druhé straně města, v jiném státe nebo třeba na druhém konci světa.

Přemýšlela jsem, že s největší pravděpodobností nejsem jediná maminka na světě, která je v noci vzhůru. Ve skutečnosti, nás jsou tisíce, protože máme společnou jednu věc. Jsme mámy.

DOPIS všem, které ho potřebují







Milé přítelkyně,

Dnes k Vám budu upřímná. Je to ten pocit, který mám teď uvnitř sebe a který musí ven.

Přemýšlela jsem, jak napsat správně následující řádky.
Jak je ořezat, obalit, zjemnit, aby nebyly tvrdé.
Nakonec jsem to po hodině vzdala.

I když jsem se snažila psát citlivě a ne příliš negativně, nakonec z toho nevzniklo nic.
Trochu zapomínáme říkat pravdu, takovou jaká je bez ohledu na to, že se nemůže někomu líbit.

Maminka, ano jedna z Vás, mi dnes poslala zprávu.
Při jejím čtením se ve mně zmítaly pocity, které moc dobře znám a nejen já.
A o ně se dnes, s Vámi chci podělit.

KAŽDÉ MÁMĚ, která dnes ZAKŘIČELA








Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."

A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.

Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.

Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.


Hned na začátek, tady jste v bezpečí.

Tady Vás nikdo soudit nebude.

Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.

Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.

Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?

Je to prosté.

I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.

Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.

Každé mámě, která má DĚTI






Pokud jste právě v očekávání, máte určitě představy, jaké to bude až zůstanete doma s miminkem.
Vaše kamarádky nebo možná internetová fóra jsou zdrojem toho, že už víte, jaké to bude.
Kojení/krmení, přebalování, uspávání, pláč, bříško, prdíky...
A kromě toho první úsměv, první smích, první krůčky a poprvé máma.

To je prvních pár měsíců Vašeho nového života, dny se budou střídat stejně jako Vaše nálady a pocity.
První narozeniny završí rok, který byl úžasný, dech beroucí a vyčerpávající.

Teprve po něm, ale přijde doba úplně jiná.
Ne méně krásná, ne méně vyčerpávající, ne méně dech beroucí.

Jiná.

Zvláštní nadpis článku, že? Co by také jiného měla mít máma, než děti, když je mámou.
Kromě nich totiž má spoustu věcí. Některé nejsou malé, nemají ruce ani nohy a ani se neusmívají sladce.
Jiné z nich jsou dokonce děsivé, protože číhají ve tmě na chvíli. Na svou chvíli.



DŮVODY, proč méně návštěvníků je VÍCE




Uff, konečně je to za Vámi.
Porod je vždycky silným zážitkem.
Nezáleží na tom, jestli byl dlouhý, krátký. Jestli jste při kontrakcích meditovala, vzývala duchy nebo bušila pěstmi do zdi a nadávala sprostě jako Dán.
Vždycky je to ten nejintenzivnější prožitek, který jako ženy zažijeme. A nikdy ho nic nepředčí.

Ať už máte vzpomínky na narození svého miminka krásné, rozpačité nebo jste prostě jen ráda, že už je to za Vámi, všechny se shodneme, že porodem to nekončí, ale začíná.

Každá nová fáze je děsivá, plná překvapujících okamžiků, některé jsou milými překvapeními, ale povětšinou jsou to šokující momenty, kdy jsme bezradné. A největší panika přijde až s příchodem domů.

To je přesně ten moment, kdy nejenom na našich mobilech zvoní jedna gratulace za druhou(však je také k čemu), ale kdy i neodbytní a zvídaví příchozí, často nečekaně klepají na dveře.

A vy byste se měla usmívat, ukazovat své čerstvě narozené dítě a sdílet se všemi své pocity. I s těmi, kteří se jen přijdou podívat.
Napadají mě nejméně čtyři důvody, proč byste rozhodně NEMĚLA.

BALÍM NA DOVOLENOU-moje povinná výbava


 






Minulý rok jsem měla první zkušenost s balením celé rodiny na dovolenou.
Řeknu Vám, že to bylo teda něco.
Samozřejmě jsem si vezla spoustu nepotřebných věcí a naopak ty důležité jsem zapomněla.

A tak když se nečekaně ochladilo, byla jsem jediná, kdo neměl ani jediné triko s dlouhým rukávem a světe div se, nedalo se nikde sehnat.

Letos balím na naši dovolenou "jen" dvě nejmladší dcery a nás s mužem, přesto velkobalení se mě týká stále.
Zbylé tři dcery se jedou slunit k babičce a dědovi(díky, že Vás máme :-))), takže i jejich balení mě čeká.
Naštěstí jsou už velké a oblečení si dokáží dle seznamu a mém následném překontrolování nachystat více méně samy.

Dnes Vám ale chci ukázat, co balím sobě na dovolenou a které produkty jsou moje oblíbené a must have.

Tak tužku, notýsek a jdeme na to :-)




DVĚ SLOVA, které bychom si jako mámy měly navzájem ŘÍKAT




Jsou vlastně úplně jednoduchá.
Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.
Nepodstatných, zraňujících, neosobních.

Hlavně nepodstatných, protože mě upřímně řečeno vůbec nezajímá, jestli Vaše dítě ve dvou letech umělo citovat celou encyklopedii, v roce bylo bez plen a dudlíka nechtělo, protože přeci dobře vědělo samo, že je škodlivý a fuj.
A už vůbec mě nezajímá, co si myslíte o tom, jaké jídlo mé dcery jedí, v kolik chodí spát nebo do čeho je oblékám.

Přitom tak málo víte o tom, že se uvnitř potápím vlastním pocitem viny a pochybováním o tom, zda dělám všechno nebo alesoň něco správně.
Málo víte o tom, jak se snažím každý den jít dál a zůstat pohromadě.

Přesto máte potřebu mi to říct.
Musíte, bez toho by nebyl Váš den úplný.

Místo těchto naprosto nezajímavých věcí, byste mi měla říct něco úplně jiného.
A nejen mě. Měla byste je říct každé mámě, kterou potkáte a především, byste chtěla, aby Vám je někdo řekl také.
I když to nepřiznáte.

Po každé, když se cítíte na dně, zoufalá a ztracená.

Protože tehdy byste je také chtěla slyšet.

Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Podívej, jak je chlapeček HODNÝ!




Dost často mě k napsání článků inspiruje to, co vidím kolem sebe. Nebo slyším. Někdy je drobnost, jedna věta, jedno slovo.

Jeden obrázek, který mi pak zůstane v mysli ještě dlouho po té a pořád se mi vrací.
Tak urputně, že o něm musím napsat.

Přesně tak, jako se to stalo dnes v prodejně s uzeninami.
Řeknete si, co zajímavého mohlo mezi šunkou a masem zaznít.

Kupodivu, hodně....

12 PRAVD, které jsem zjistila až se SVÝMI DCERAMI






Ach ta sladká nevědomost.
Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.
Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.

Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.
Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.

Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery