Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Holubí píseň

Někdy si tak v tom svém nic nedělání (ano mateřská dovolená je chvíle, kdy se žena povaluje s Mojitem a opaluje se, o tom už není potřeba okolí přesvědčovat) přemýšlím co by kdyby. Většinou si říkám, co by jsem dělala, kdyby jsem neměla děti. Jenže jelikož jsem na mateřské už deset let, těžko si umím matně vzpomenout na dobu, kdy jsem byla bezdětná. Spíš to považuji za omyl, protože ta doba je pro mě dávno vymazaná. Šokující okamžiky na mateřské jí dávno vytlačily ven.
No co bych tak mohla být, kdyby neměla děti. Třeba herečka, slavná samozřejmě, krásná, s dlouhýma nohama nad kterými by omdlévali všichni muži okolo. Velkolepě bych se potápěla na Titanicu s Leonardem Dicapriem a ve chvílích vášně bychom společně obtiskovávali své dlaně na sklo zamlženého auta. Nemusím dodávat, že románek by patrně pokračoval i mimo kameru, takže bych kromě tučného šeku čítající několik míst, získala i jiné zkušenosti.
No a kdybych nebyla herečka, třeba bych byla spisovatelka a napsala bych nějaký úžasný román o naprosté blbosti, který by se prodával na miliony kusů a já bych sklízela plody své práce.
A o čem sním doopravdy? Většinou nesním, protože můj vyprahlý mozek není toho za celý den ani schopen. A když už se nějaký sen objeví, mstí se mi moje podvědomí dokonale. A vždycky v tom snu, mám děti. To považuju za podvod, protože nevím, kdo by chtěl snít o něčem co doma už má. Copak beznohý sní o tom, že přišel i o ruce?

Já na rozdíl od většiny bezdětných lidí, sním ráno. Ráno totiž vstanu s velkým očekáváním v očích, že dnes, rozhodně neprohraju a vše bude podle mě. Ve chvíli, kdy prostřední omylem vylije čaj a dvě nejstarší si stihnou vyčíst všechnu vinu světa, zřejmě i pád komunismu a zakončí hádku oblíbenou větou " jsi hnusná". Můj plán se pomaličku boří, jako domeček z karet.
Před polednem jsem ještě plná optimismu a věřím, že dnes to dokážu a moje pozice v rodině bude konečně nahoře. Dokonce i ve chvíli, kdy se snažím vařit oběd, zatímco bráním předposlední v záchvatovitém pojídání ramy, do které vztekle dloube nožem.
Večer už mi dochází, že hierarchie v naší rodině je neúprosná a mé výsostné a veledůležité postavení bude někde mezi křečkem a akvarijníma rybkama, které když leknou, tak se bez dlouhých cavyků prostě spláchnou do záchodu. A pak se samozřejmě s velkým nadšením koupí ve zverimexu další.
Zrovna dneska na mě ta chvíle snění přišla, když jsem si udělala kafe a děti byly výjimečně hodné. Nedemolovaly byt, rozhodly se jen strhat omítku v jednom dětském pokoji. A jak jsem tam tak seděla a poslouchala křik a praskání dřeva jdoucí z pokoje, nasměroval se můj pohled na holuby. Tahle rozkošná zvířena se totiž usadila na našem okně u záchodu (ano, píšu zatímco sedím na wc, matky chápou) a zvesela obsírá naše okna již několik měsíců. Pokud okna nepokrývají svými výkaly, sledujeme jejich opelichané potomky líhnout se z vajíček.
Nejprve jsem s holuby uzavřela dohodu, podobnou té, kterou mám se všemi rostlinami u nás doma. Je to vlastně idylický, symbiotický vztah, kdy já ignoruju je a ony mě. Většinou to funguje. Zatímco květiny u nás odcházejí do věčných lovišť, já kupuju nové a tak pořád dokola.
Já jsem milovník zvířat, to musím zdůraznit teď ještě, pak tomu už každý uvěří těžko. Ale jestli mi něco vadí, tak jsou to holubi. Považuji je za nositele nemocí a i kdyby nic nepřenášeli, jsou mi prostě nesympatičtí. Navrhla jsem tedy svému drahému, že je prostě vypudíme.
Nejprve jsem zaujala pozici vyhrožování a rozhodla se jim promluvit do duše. Mlácením koštětem do okenních žaluzií. Kupodivu tihle měští ptáci jsou odolní vůči hluku, což jsem mohla předpokládat a z vysoka na mě sr..kašlali. Nastal plán B. Zatímco jsem zběsilým omlacováním žaluzií z nich vysypala všechen prach a ještě si zašpinila okno pod nimi, což považuji za úspěch samozřejmě, napadlo mě, že vystříkáme nějakým prostředkem jejich oblíbené místo k sezení a oni prostě odletí. Neodletěli.
Savo, které jsem použila jenom udělalo fleky na parapetu, ovšem holubům to bylo jedno. Dál si seděli v louži ze žíraviny a nerušeně odpočívali.
Moje drahá polovička navrhla trochu radikální řešení. Koupi ostnů, která by holuby varovala a oni by se tak přesídlili jinam. To i mě, někomu kdo na ně vylil litry sava a chtěl ho zapálit, přišlo jako příliš. Při představě, že hloupý holub výstrahu nepochopí a ještě se nebožák nabodne na osten, se mi dělalo mdlo, nehledě na bordel, který by po něm zůstal. Rozhodli jsme se vyjednávat dál. Holubi jakoby vycítili své ohrožení, které jim dýchalo na krk. Zaujali obrannou pozici a kromě kila trusu, přes která už nebylo u okýnka ani vidět, vytasili svou nejsilnější zbraň. Mezi nánosy výkalů jsem tak jednoho dne zahlédla vejce. Docela podpásovka, jít na to přes city, když jsem na mateřské. Holubům to samozřejmě prošlo. A tak jsme sledovali dál rozrůstající se kolonii holubů.
Oškubaná mláďata se líhla se z vajec a aby jsme aspoň demonstrovali svou nadřazenost, zatáhli jsme žaluzie, aby na nás neviděli. Stačí, že nám obsadili parapet a plodí mláďata, ještě budou blbě čumět. To jsme jim to nandali.

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery