Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

JAK SI POUŠTÍM DO ŽIVOTA PŘEKVAPENÍ A UŽ SE NEBOJÍM



Jako malá holka jsem překvapení nesnášela. A nemyslím tím jenom dárky pod vánočním stromečkem. Pamatuju si, jak jsem seděla se staženým žaludkem u štědrovečerního stolu a věděla, že přijde okamžik, kdy se budu muset tvářit "nějak". Šťastně, překvapeně, ale hlavně se tvářit. Neumím se totiž moc přetvařovat a v životě jsem vždy dávala emoce najevo jasně, bez skrytých úmyslů. Bála jsem se tedy oprávněně. Co když se mi nebude dárek líbit? Co když se nebudu usmívat tak jak se čeká a rodiče budou zklamaní?



 Kolikrát jsem obětovala hodiny prolézáním bytu a všech možných skrýší, abych tajemné dárky našla a uklidnila své vystrašené já. Někdo by řekl, že jsem se o to překvapení vlastně ochuzovala a měl by pravdu. Jenže pro mě to byl způsob, jak se nemuset tvářit podle druhého. Byla jsem klidnější, věděla jsem, že v té krabici s mašličkami a vánočním stromečkem se skrývá kniha, navíc kniha, kterou jsem chtěla a tak jsem mohla to očekávané nadšení projevit.
Moje panika z momentů, které nečekám se mě držela hodně dlouho ještě i v dospělosti. Kdykoliv někdo řekl, "Mám pro Tebe překvapení!", vrátil se mi ten úzkostný pocit, že zareaguji jinak, rezervovaněji a tím přivodím zklamání někomu, kdo mě prostě chtěl potěšit.
 Slovo „překvapení“ se pro mě stalo synonymem průšvihu, stresu, nečekaných komplikací.

Obecně jsem člověk, který má rád stereotypy a udržuje si je. Změna cesty na výletě s neplánovanou zastávkou na párek v rohlíku, je pro mě normální. Přesto, ale doma a nejen tam, se ráda řídím nastavenými pravidly. Třeba večerní rituál ukládání naší nejmladší dcery. Pusa, pití, plyšová sova, zapnout světýlko, dát do postýlky a odejít. Vnitřně mě uklidňuje fakt, že prostě vím jak to bude a co mohu očekávat. Blíží se doba , kdy půjde do svého pokojíčku a já se musím přiznat, že se jí děsím. Děsím se té změny. Nečekaného. Že nebude chtít usnout jako obvykle. Že se bude celé noci budit. Že se prostě stane NĚCO. A tak to zatím odsouvám. Nejdřív to bylo kvůli tomu, že se budila v noci a musela bych k ní chodit přes chodbu. Pak zase učení na nočník, pak stres z návštěvy rodiny atd. Všechno co přišlo se mi náramně hodilo a i když byl den sebevíc náročný, přišla osmá hodina večerní a já jsem jela podle nalinkovaného a zajetého plánu. Mám ráda své jistoty, pocit úkrytu a to mi rituály a předvídatelnost dodávají.
Překvapení jsem začala už  od malička prostě nedůvěřovat. Mít všechno pod kontrolou se mi zdálo lepší a bezpečnější.

Když jsem před pěti lety potkala svého současného partnera, s ním jsem se dostala do rodiny neskutečně vřelých a úžasných lidí, kteří mě přijali, jakoby byla "jejich" odjakživa. S jejich nadšením pro všechno muselo dřív nebo později vyjít na světlo i nadšení pro překvapení. A tak má budoucí úžasná tchýně miluje překvapení všeho druhu. A já jsem se zase dostala do toho známého kruhu stresu a staženého žaludku, kdy očekávání druhé strany, nemusím splnit.
Překvapení skrytá v balíčcích, tajemných krabičkách nebo obálkách. Prvotní děs se začal pomaličku vytrácet a já jsem zjišťovala, že být překvapována, vlastně není zas až tak špatné a někdy jsem se dokonce přistihla, jak jsem se na tajemný balíček těšila.
Roky terapie mé tchýně byly účinné a když dnes přistane do mé schránky e-mail s oznámením "překvapení je na cestě", jediné co u žaludku cítím, je zašimrání z nedočkání.

Dnes už si myslím, že překvapení je způsob jak být šťastnější, vyvedený z rutiny běžného dne. Způsob jak odvrátit pozornost od pocitu, že se něco nepovedlo.
Překvapení jsou vzrušující a přitažlivá, ale taky plná rizika a nebezpečí. jsou lidé, kteří  překvapení nemají rádi, od přirozenosti pociťují velkou potřebu jistoty a možná zažili v minulosti negativní překvapení. A stejně jako já, se se naučili všechno plánovat a mít pod kontrolou jako obranu proti stresovým a úzkostným momentům.
I když nikdy nebudu patřit mezi spontánní lidi, kteří jen tak sbalí batoh a vyrazí na dobrodružný výlet po Severní Americe, neřeší, kde budou spát a co budou jíst, jsem vůči překvapení trošku přístupnější a nepovažuji ho už za nutné zlo.
Učím se navzdory nepříjemným pocitům z dětství, jak překvapení do života vrátit. Třeba jen v úplně malých, nepatrných  a snesitelných dávkách.

 Překvapovat sama sebe. Když třeba posunu večerku našich dětí nečekaně o čtvrt hodiny nebo když oběd není v poledne, ale až v půl jedné. Uvnitř cítím lehkou nervozitu, ale také pocit, že někdy není špatné, být překvapená. Třeba tím, že se nic nestane. Nikdo neomdlí hlady, ani neupadne do bezvědomí vyčerpáním.

A překvapení se tak nakonec může stát zdrojem úžasu.

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery