Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

TAKOVÝ POHODOVÝ DEN



Taky máte někdy pocit, že by jste potřebovali dvacet rukou a nohou nebo pět lidí k tomu? Dneska jsem měla výživný den a to je prosím teprve poledne a už mám co bilancovat.  A to jsem se včera, když jsem do sebe lila dvacáté kafe, ujišťovala, že dnešek bude zcela jiný a já konečně začnu s jedním dítětem doma odpočívat. Nezačala jsem.
Ráno začalo jako obvykle tryskem k autu. Kakinu jsem téměř doslova hodila učitelce do náruče. Ve školce už jsou na to zvyklé a když přijíždím, chápavě otevírají dveře, aby ten průlet byl co nejsvižnější.
Následovala jízda ke škole. Přes léto, když jsem jezdila kolem, jsem  tušila, že bude z parkováním trochu problém. Problém není žádný, protože zaparkovat se tam nedá vůbec.
Po vysazení prostřední ve škole, následoval předem naplánovaný, klidný plán. Vyřešení družiny, návštěva lékařky pro potvrzení a pak pohodový nákup. Všechny body jsem splnila, ale pohodové nebylo nic.

Nejlepší zážitkem dne se jevila běžná návštěva lékařky. Nevím, čím to, ale batolata prostě tuší průser už z dálky a okamžitě se začnou ladit na stejnou notu. Takže ve chvíli, kdy jsem ještě nic netušící  naší nejmladší uklidňovala, že se nemusí doktorky bát, vycítila okamžik ohrožení a posrala se. Do jediné plenky, kterou jsem jí dala pro jistotu. To jsem projevila závan chytrosti opravdu.
Takže teď už neřvala jenom strachy, ale protože chtěla na nočník. To se holka líp řekne, než udělá že jo.
V tom se rozrazily dveře a už jsme šly dovnitř. Tedy šly. Sofie se zapřela mezi dveřmi jako buldok a společně se sestrou jsme jí vyprošťovaly.
Následně se nám jí povedlo dostat dovnitř a aby začala správně prudit, křičela, že je pokakaná.
Musela jsem to nějak poníženě vysvětlovat, naštěstí v očích doktorky se zalesklo pochopení. Možná to ale byla spíš  lítost, protože hned vzápětí navrhla očkování.  Výborně, lepší už to být nemohlo. Ale kupodivu bylo.
Hned po té co jsem  batole zalehla tělem, aby mohla být naočkována a vypotácela jsem se ze dveří společně s posraným dítětem, které ještě řvalo "Pálí", byla jsem na zhroucení. Lékařka ještě zavolala, že máme počkat v čekárně dvacet minut. Jelikož jsem při pohledu na hodinky zjistila, že za 15 minut mám vyzvedávat prostřední, plán byl jasný.
Hodiny odtikávaly dost nemilosrdně a mě tak hrozilo, že přijdeme pozdě a Peblínu nevyzvedneme včas. A jestli mám z něčeho hrůzu, tak z toho, že někam dojdu pozdě. Ne, že nedorazím, ale že přijdu pozdě. O milisekundu, vteřinu.
Takže jsem se proplížila s nejmladší okolo dveří sesterny, aby jsme to stihly, i když jsem v duchu tušila, že budeme mít s časem problémy.
Uřícená jsem dovlekla ke škole se řvoucím batoletem na jedné ruce, které neustále křičelo "Pálí!". Ve chvíli, kdy se začala svlékat a demonstrovat sedání na nočník uprostřed davu lidí, bylo dílo zkázy dokončeno. Byla jsem ztrapněna před možnými budoucími přáteli a odsouzena k životu v samotě.
Na zhroucení  však nebyl čas, navíc se ráda hroutím o samotě, kdy si ještě přisazuju, jak mě nikdo nemá rád a nikdo mi nepomůže. Teprve tehdy má zhroucení pravý význam.
Po sto padesáté jsem nejmladší nandala kalhoty, řekla jí, že tady čůrat nemůže a ano, že vím, že to pálí.
Ještě mě čekalo vyřízení družiny, což jsem tušila jako zážitek dne. Se třemi neúspěšnými zastávkami na záchodě, kdy jsem se snažila donutit Sofii vyčůrat, jelikož neměla plínu, jsme konečně našly družinářku. Sofie samozřejmě vycítila další okamžik ohrožení a protože "pokakaná" už bylo passé a i jí došlo, že nočník tady nikde nebude, zbývalo zdůraznit, že to "pálí", což udělala. Dost hlasitě, aby se ve dveřích začaly objevovat hlavy a družinářka si zacpávat uši. Skvělá domluva to byla, hodně jsem toho zjistila a pochopila.
Završením veleúspěšné návštěvy školy bylo aspoň vyčůrání na záchodě a mohly jsme jít.
Nákup si už nepamatuju. Vzpomínky mám jako v mlze.  Přestala jsem vnímat, když si Sofie v košíku začala svlíkat legíny a křičet "pálí".

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery