Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

Váš Příběh č. 1- Cítím, že to nezvládám a mám výčitky....



S hrdostí za maminku, která neváhala a napsala mi email, dnes mohu uveřejnit první příběh. Doufám, že nebude poslední a jen motivuje další maminky k tomu, aby napsaly, co je trápí a nebály se říct upřímně.

Nemusí to být dlouhý dopis, může to být pár vět, ale uleví se Vám a nejenom Vám, ale i nám ostatním, protože NEJSME SAMY.

Děkuji za upřímnost i sdílení se svými problémy a strachy. Někdy je velmi těžké nahlas vyslovit, co nás trápí, protože se za to stydíme.
Ale já doufám, že další příběhy budou přibývat a všechny postupně zjistíme, že není proč se stydět za pocit selhání, ani radost, že jsou děti ve školce.




S Láskou,

Monika

P.S. Záměrně neuvádím jméno, ani email :-)

Dobrý den Moniko,
náhodou jsem našla váš článek o tom, že každý den nemůže být super. Mám 3 děti a po návratu do práce mám pořád pocit viny, že se mi nedaří zvládat mateřství a péči o ně, domácnost a pracovní povinnosti na plno. Je pravda, že práci teď musím věnovat více času  a když pracuji z domu, absolutně nelze něco soustředěně dělat, děti za mnou vždycky přijdou s nějakým akutním požadavkem a tak se pořád z práce vytrhuji. Asi mi nezbude nic jiného než se soustředit na práci v noci, když spí. Jsem ale někdy tak unavená, že usínám s nimi a pak až se nedonutím vstát. Mám pocit stálého stresu, už skoro rok mám rozečtenou stále stejnou knížku, protože úklid a žehlení když děti spí vždycky vyhraje...
Proto mě moc pomohlo, co jsem si přečetla, přesně jste vyjádřila můj stav, když se něco zvrtne (malá se vzteká, zlobí, neobléká se, odmítá jíst, co si sama předtím vybrala, pubertální syn je drzý, atd.) a začnu cítit, jak ve mě narůstá vztek a pak už bohužel často křičím a vidím, že je to špatně, někdy se jim pak omluvím, ale někdy ne a o to se pak víc cítím mizerně...
Taky máte pravdu, já prostě nikdy nejsem sama... Taky mám pocit, že na mateřské mi mozek přepnul do polohy "básničky, pohádky,..." a začínám zapomínat a jsem roztržitá. Je mi už 40 a tak řeším už i některé své zdravotní obtíže...
Nemám FB, mám k němu nedůvěru, proto píšu jen mail. 
Prostě jsem vám jen chtěla poděkovat za podporu, je to fajn vědět, že není třeba být dokonalá.


Maminka
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milá maminko,
děkuji za Váš otevřený email, vím, že to nebylo snadné, napsat někomu druhému a přiznat mu své pocity. Proto si toho velmi vážím.

To, co popisujete je mi tolik známé. Myslím, že nejenom mě, ale i ostatním maminkám. Být máma je náročné, nikde není žádný návod na to, jak to dělat správně. Jak donutit dítě obléknout se, když prostě řekne NE. Jak vyjít s dospívajícím synem, který prostě zrovna teď má potřebu se vyjádřit. Nemyslí to zle, pro něj je to jistě také náročné období a pere se sám se svými pocity a neví, jak s nimi správně naložit.

Jestli Vám mohu něco poradit tak jenom jedno, neberte si to osobně.Opravdu. Vím, je to těžké, protože když se dítě vzteká a další neposlouchá, máme tendenci říkat si, že nás nemají rádi, proto takhle zlobí. Ale není to tak. Uvědomte si, že Vy jste už velká ženská a oni malí lidé, kteří neumí své pocity zpracovat.

Já s oblibou říkám, že naše nejmladší dcera Sofinka je jako zvířátko v kleci. Chodí sem a tam a občas se snaží prorazit klec. A pak se začne vztekat, když to nejde. Věřte mi, že s ní jsem si užila a stále užívám své. Ona je totiž přesně ten případ dítěte, které si lehne na zem uprostřed obchodu a začne kopat a křičet kolem sebe. Nic v tu chvíli nepomůže. Jen prostě rychle odejít. I když se na mě všichni dívají a myslí si, jak mám nevychované dítě, snažím se zachovat klid. Ale uvnitř mě s tím bojuju, vydechnu si až v autě, kdy kolikrát sedím a jen zírám před sebe. Je to vysilující, a já bych si přála umět jí nějak zarazit, jenom, aby nekřičela. Nemám ráda, když se na mě všichni dívají, vím co si myslí. Matka s pěti dětmi, které nezvládá. Ale ano, někdy je opravdu nezvládám. Ale nemyslím si, že by to bylo lehčí se dvěma dětmi, zvlášť pokud by měly takovou povahu.

Takže nakonec Vám chci říct jenom jedno. Nejste sama, opravdu ne a Vaše děti Vás mají rády, jen to neumí vyjádřit. Zkuste se nad to povznést. Když je syn prostořeký, prostě mu řekněte, že jste unavená a také máte své starosti a jestli s Vámi takhle chce mluvit, že Vy s ním mluvit nemusíte. V klidu, bez křiku.

Držím moc palce, aby jste to zvládla, opravdu Vás obdivuji, jak se s tím perete a ZVLÁDÁTE TO!

S Láskou,

Monika

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery