Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Každé mámě, která se ptá sama sebe





Dřív nebo později se každá zeptáme sama sebe: "Co to znamená vlastně být máma?"

Může to vlastně znamenat úplně cokoliv.

Pro jednu je to okamžik porodu. Pro druhou první pochování v náruči.

Pro mě opravdový pocit, že jsem máma přišel ne chvíli, kdy jsem musela zasáhnout jako rodič.
Tehdy mi totiž došlo, že být máma není jen o převlékání a krmení.

To je ta jednoduchá část. Ta mnohem složitější je výchova.
O té jsem se bohužel v žádných knihách nedočetla a tak nutno přiznat, že první pokusy "výchovy" byly lehce na vodě a dost jsem se v tom plácala.

Nejsem od přírody autoritativní typ a nemám ráda příkazy.
Možná to bude tím, že já sama je nesnáším a když mi někdo něco přikázal už jako dítěti, snažila jsem se všemožně tomu postavit.

Nebyla jsem neposlušné dítě, naopak si myslím, že jsem vždycky dělala, co po mě moje máma chtěla.
Ale jsem ten typ člověka, kterému když dáte něco příkazem, bude to brát velmi negativně.
Naopak, když mě o to požádáte, ráda to splním.

To není ale původní téma dnešního článku.
Dnes chci psát o tom, co nás všechny mámy trápí a čím se často zabýváme.

Co to vlastně znamená, "BÝT MÁMA?"



A jak se pozná, že jsme dobré a děláme pro své děti dost.
Protože to si přiznejme, je mnohem častější důvod k obavám a pocitům viny.
I když víte, že prostě nemůžete udělat víc, večer pak sedíte sama v pokoji a přemýšlíte, zda jste skutečně udělala všechno, co jste mohla. Zda jste se nemohla snažit víc.

Kolikrát mě to až uvnitř sevře, když se podívám na spící dceru a vzpomenu si, že jsem dnes na ní zakřičela.
Říkám si, že jiná máma by určitě reagovala jinak.

A to děláme každý den. Srovnáváme se s jiným a zkoumáme, jestli jsme my, ty správné a dobré mámy a děláme to nejlepší pro naše děti.

Pravda je, že patrně ne.

Ne vždycky můžeme dělat jen to nejlepší pro naše děti, někdy musíme dělat hlavně to nejlepší co jde v dané situaci.






Rodičovství, v některých ohledech, byla vždy trochu soutěž. Rodiče porovnávají své děti s ostatními a získávají pocit uspokojení z vědomí, že jejich dítě vyniká v X Y věcech mnohem víc, než sousedovic potomek .

A kritika.

Samy sebe kritizujeme, ale dostává se nám kritiky i od ostatních.

Jiné mámy mají prostě nutkavý pocit sdělit světu, že jsou lepší a ukázat na Vás prstem, protože Vy do jejich ideálního světa nezapadáte.


Nejste dost alternativní, ani extrémní. Jste jen normální a to ony považují za nudné a obyčejné.


Mezi matkami se tak často setkávám s tím, že svět je buď černý nebo bílý, nic mezitím neexistuje.


Buď jste dokonalá, sedm dní v týdnů a nebo nejste vůbec.


Tak jak kritizují některé mámy jiné, když už s touhle kritikou skončí, zaměří se na Vaše děti a na zkoumání toho, jestli se vyvíjejí podle tabulek.


Taky nesnášíte tabulky, hlavně ty dětské?


Moje dcery se jim vymykaly snad všechny.


Matky se tak častují otázkami " Už ti chodí? To je divné, náš Pepíček chodí už od tří měsíců." 

"Už máte zuby? My už máme pusu plnou zubů, " apod.

Mám pocit, že je v tom hlavně touha vyhrát.

Být nejlepší a mít nejšikovnější děti.

V posledních letech byly zrozeny i jakési  "styly" výchovy, a to z rodičů udělalo  ještě větší konkurenci. Skupiny rodičů  horlivě prohlašují, že jejich zvolený styl je nejlepší a každý, kdo se nejde s nimi a rozhodne se pro něco jiného, je všechno, jen ne normální. 

Místo "jen rodičovství," tak máme :

 "BIO, EKO, BEZ CUKRU, TUKU,  rodičovství",  nebo "BEZ TRESTŮ, ZÁKAZŮ A VÝCHOVY  rodičovství". 


Co se stalo s jen "BÝT PROSTĚ JEN RODIČ?"







Soutěž dokonce začíná ještě předtím, než se dítě narodí.  Pokud zvolíte  přírodní domácí porod bez léků, pak jste buď hodní obdivu, nebo  cvok, který ohrožuje zdraví a život dítěte.

Když rodíte v nemocnici a využijete lékařské pomoci stejně jako medikamentů, pak jste velmi statečná a silná, nebo fňukna, která nevydržela trochu té bolesti.

Jakmile je dítě na světě, konkurenční rodičovství teprve dostává tu správnou atmosféru. Prsa versus kojenecké mléko. Chovat nebo nechat plakat. Domácí příkrmy nebo kojení do tří let. Kolik času může dítě strávit u obrazovky nebo kolik g cukru denně zkonzumuje. To jsou milníky, kterými postupně procházíte.


Pak přijde škola a hodnotíme výsledky testů, úroveň čtení nebo jak naše dítě vyniká při kolektivní hrách. Tento seznam je nekonečný. Vždy se najde něco, co nás donutí váhat, jestli děláme správnou nebo špatnou  věc nebo jestli nemá naše dítě nedostatek něčeho nebo  naopak příliš mnoho něčeho.


Myšlenka být dokonalý rodič je ještě navíc poháněna sociálními médii. Facebook, Twitter a Instagram  jsou přeplněny  obrázky andělsky vypadajících dětí, které se nadšeně  zapojují do umění, pečení nebo jsou nadpozemsky šťastné při procházce v přírodě. 


Tyto obrázky se publikují právě proto, že jsou dokonalé. Štěstí a harmonie z nich doslova přetéká. Vedle nich, vypadají Vaše obyčejné fotky jako nudné a trapné. 


Nikdo na nich není načesaný, oblečený podle posledních trendů a křičící do světa, jak je život báječný a bez poskvrnky.


Na těch ideálních kupodivu nenajdete okamžiky, kdy dítě pomaluje fixou nově natřenou zeď v obývacím pokoji, nebo pokus, kdy se snaží praštit lžící do hlavy sourozence.


Stejně tak jsem nikdy na těch okouzlujících momentkách neviděla  vztek, když se dítě chce prostě dívat na  kreslenou pohádku a ne hrát si venku.


Abychom zapadly do škatulky, měly bychom publikovat příspěvky o tom, jak úžasné rodičovství je a jak požehnaní jsme od naší zábavných, roztomilých, a nadprůměrně  inteligentních dětí.  


Naopak by jsme rozhodně neměly zveřejňovat příspěvky o tom, jak sedíme ve 3 hodiny ráno zhroucené, protože se naše  dítě nespokojilo s tím či oním.


Nebo o tom, že jsme na naše dítě zvýšily hlas po té, co rozlilo čaj na čerstvě vytřenou podlahu. A už vůbec by jsme neměly postovat příspěvky o tom,  jak naše děti strávily celý den sledováním televize, protože, upřímně řečeno, jsme prostě dnes neměly energii je dostatečně pobavit. 








Velmi často se díky tomu potýkáme s přívalem všudy přítomných dokonale vypadajících rodin na sociálních sítích  a bezpočet rad, co je a není nejlepší pro naše děti..

Co to v nás zanechává?

Věčný pocit viny a strachu, že nejsme dost dobré, že se nám nedaří naše děti vychovávat podle očekávaných standardů a měřítek .
V některých případech to může mít negativní účinky. Postnatální deprese je jednou z nich. Místo pocitu naplnění a štěstí, že jsme rodiči, propadáme zoufalství, že nejsme dost dobří a rodičovství se tak pro nás stane jen bludným kruhem, ze kterého hledáme cestu ven.

Facebook nám může ukázat ty dokonalé okamžiky a já nebudu tvrdit, že mi moje děti nepřinesly obrovský pocit štěstí.
Ale pokud mám být upřímná, podstatná část rodičovství našich pěti dětí zahrnuje především přežít den s minimem záchvatů vzteků batolete, hádek dvou nejstarší, které procházejí pubertou,  bez přívalu frustrace na hlavu mé polovičky a utopení zoufalství v tuně čokolády.

Ale pokud jsou naše děti zdravé a spokojené, pak dělám dobrou práci, i když není dokonalá a já nevnímám mateřství jen jako procházku růžovou zahradou.
Je načase zbavit se pocitu viny a přestat se srovnávat s okolím.
Rozdíly, které nás odlišují jsou naopak to, na co by jsme měli být hrdí.

Jsou-li Vaše děti šťastné, pak nezáleží na tom, jestli jste "bio rodič" nebo "kterýkoliv zrovna moderní rodič" .

Na ničem z toho nezáleží.

Záleží úplně na jiných věcech.

Pravda, vedle blýskavého výletu do DisneyLandu se to může zdát jako obyčejné, ale právě to obyčejné, co děláme každý den, je to nejdůležitější.

Mateřství totiž není plné jen takových výjimečných okamžiků. Je naopak plné až po okraj každodenních, rutiních věcí, které na první pohled působí nezajímavě.

Jako třeba když přikrýváme naše děti a pohladíme je po čele, než jdeme spát.
Když pracujeme do noci, abychom zaplatily účty nebo uklízíme v kuchyni a chystáme snídani na ráno, zatímco zbytek rodiny spí nebo odpočívá.

Každé ráno vstaneme a postaráme se o své děti, i když nám samotným není dobře.
Skládáme ponožky, chytáme jídlo a přemýšlíme, co dáme dětem na svačinu do školy, aby je to potěšilo.

Neexistuje žádný bodový systém, který by řekl, že zrovna Vy jste špatná máma, zatímco ta vedle Vás je skvělá.


Někdy jsme spokojené s tím, co se nám povedlo.
Jindy jsme unavené, znuděné a zoufalé.
A někdy jsme jen vděčné, že už je večer a tenhle den konečně končí.

Co tedy vlastně znamená, "být máma?"

Odpovědi jsou ve všem kolem nás, stačí se jen rozhlédnout.

Je to když vezmete své dítě za ruku přes ulici, aby ho nezajelo auto.
Když ho okřiknete, zatímco se snaží vyklánět z okna.

Je to v každé láhvi mléka, v každém utření ručníkem.
V každé puse a objetí.
V každé nachystané svačině do školy.

V každé obavě a starosti, které nás provází celý den.

Pokaždé, když jsme tady pro ně.

Den za dnem, kdykoliv je potřeba.

To je to, na čem záleží.

S Láskou,

Monika -❤️

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery