Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Každé mámě, která TOHLE všechno cítí



Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.
Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.
Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.


A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Někdy tak stojím uprostřed vyčerpání, kdy posouvám hodiny kupředu, už aby šly děti spát a jen co ulehnou, dívám se jak spí  a říkám si, jestli jsem nepospíchala moc.

Nebudu lhát. Neuměla jsem si vůbec představit, jaké to bude, být máma.
Myslela jsem si, že to bude těžké, ale ve skutečnosti jsem doufala, že to bude snadné a já tím vším propluji s úsměvem na rtech.

Že to tak nebude jsem pochopila vlastně až moc brzy.

Hned po porodu...

Také jste viděla stovky filmů, kde žena přivádí na svět dítě a pláče radostí?

Všechny ty emoce štěstí z ní přímo prýští a tak jste se také těšila na porod, jaké to bude.

Nejdřív Vás zaskočila bolest, mě také.
Co mě ale zaskočilo více byl fakt, že jsem své tělo nemohla ovládat a to mě děsilo.
Ale pořád jsem si říkala, už to bude a za chvíli budu mít v náručí svou dceru a všechno bude pryč.

A pak jsem ji v náručí měla a všechno bylo opravdu pryč.
Všechna bolest, byla nahrazena úzkostí, panikou a děsem.

Jak tohle proboha zvládnu?


A o tom Vám dnes chci psát.





O úzkosti, která se objevuje, když ji nejméně čekáte.
O vlastním strachu ze sebe, že se neovládnete, že zakřičíte, praštíte hračkou do kouta.

A tak raději odcházíte z místnosti a necháváte plačící dítě v postýlce.

Jen popadnout dech, nabrat sílu, abyste se mohla vrátit a vzít ho do náručí, po desáté už dnes.

Vím, že zrovna teď se cítíte zahnaná do kouta a nejraději byste se zavřela někam, kde bude ticho a mohla jste dýchat zhluboka. Chtěla byste si dát kapuci přes hlavu, aby Vás nikdo neviděl.
Ale jste v přední linii a musíte se vrátit zpět a zkusit ignorovat všechny ty pocity, které se ve Vás mísí.


Na jednu stranu milujete své děti nade vše a udělala byste pro ně cokoliv je ve Vašich silách. Ne, opravdu to nemá nic společného s tím, že byste je nemilovala a chtěla být bez nich.

Láska, bezmoc, frustrace, vztek a úzkost.

Úzkost není dobrá. Není v módě. Není to výkřik radosti a není snadné si přiznat, že ji cítíte.

Protože byste měla cítit úplně jiné pocity.
Chtěla byste je cítit. Chtěla byste se chovat jinak.
  

Chtěla byste skákat štěstím, plakat dojetím, měla byste cítit ty nejkrásnější pocity na světě právě teď, když jste se stala matkou. Trávit celé dny lepením zvířátek z papíru, běhat s dětmi okolo domu a péct s nimi muffiny.

A místo toho cítíte vztek, když tlačíte kočárek s těžkým nákupem a naproti Vám jde mladá žena, která drží v ruce horkou kávu a prohlíží si okolí s takovou lehkostí.
Kdy naposledy jste se takhle cítila Vy?

Měla byste se podívat s pýchou do kočárku na své dítě a říct si, jak výjimečně požehnaná jste byla, že jste se mohla stát matkou.
Tak proč to teď necítíte?
Bojíte se přiznat to nahlas.


Tak já to přiznávám.

Občas cítím velkou úzkost.

Dívám se na své dcery a říkám si, jak rychle ten čas utíká, jak se mění a rostou a mám pocit, že jsem nestihla ani polovinu toho, co jsem si slíbila, že zvládnu.








Chtěla jsem podniknout zajímavé výlety, když byly dcery malé, ale dnes už na ně jsou velké.


Chtěla jsem jim každý večer číst pohádky dokud neusnou, ale neměla jsem na to čas ani sílu.

A tak cítím úzkost z toho, že nejsem taková máma, jaká bych chtěla být. Že nevím jak skloubit všechny povinnosti a být tady pro ně vždycky. Každou vteřinu jejich života vyslyšet jejich potřeby.

Místo odmítnutí, místo útěku do ticha.

Tolik věcí se kolem nás děje a tolik jich musíme zvládnout.

Někdy stačí opravdu málo a Vám to přijde jako veliký problém. Někdy je toho totiž už tak moc.

Zlobíte se sama na sebe, že jste zakřičela na své dítě, které přitom milujete nejvíc na světě.
Víte, že za to nemůže a tolik se stydíte přiznat, že cítíte zrovna tohle.


Ne, to není štěstí.
Není to láska ani něha.

Je to vztek.

Na sebe, že to nezvládáte.

Na děti, že zrovna teď musí běhat okolo stolu a vy znovu musíte utřít vylité pití. Není to jen pití, je to poslední kapka.




Něco Vám povím.
Je to jen emoce a je Vaše.

Patří k Vám stejně jako všechny ty krásné pocity, o kterých se všude mluví a pěkně nahlas.

Úzkost, že Vám život utíká mezi prsty a den za dnem jen přežíváte a snažíte se popadnout dech.



Někdy si připadám, že utíkám, utíkám a snažím se doběhnout do cíle, ale on se jen vzdaluje.

Pak si musím přiznat, jaký život skutečně je.

Ne, není to ten dokonalý, blýskající se obrázek z facebooku s popisem "další úžasný den s úžasnými pocity."

Je těžký. Je depresivní. Staví nás do situací, které neumíme řešit, protože nevíme co dělat.
Přemýšlíme, jestli to co děláme je správné.
Jestli to naše děti neovlivní.

I já se ptám sama sebe právě na tohle každý den.

Když zakřičím, neovlivní je to?
Nebudou to považovat za normální a samozřejmé a nebudou se tak chtít chovat až budou dospělé?

Ale co je vlastně na křiku špatného?

Křik, je zase jen další projev emoce. Emoce k nám ale patří.

Když sedíte na zemi se slzami v očích, přestože jste plakat nechtěla, protože to bude vidět.
Budete mít červené a oteklé oči a někdo by se mohl zeptat, proč pláčete?

Když není důvod plakat. Máte rodinu a zdravé děti, trápit Vás nemá vlastně co.
A že Vás trápí? Možná spíš děláte problémy tam, kde nejsou. A přeháníte to. Takhle zlé to být nemůže.

Měla byste se přeci podívat kolem sebe, jiní jsou na tom hůř.

Upřímně?
Ve chvíli, kdy se cítím na dně a totálně vyčerpaná, je mi jedno, kdo je na tom hůř nebo jinak. Každý to své "hůř" vidí jinak. Nechci poslouchat, že se nic neděje, protože ono se děje, uvnitř mě se toho děje opravdu hodně.


Ale ať už cítíte cokoliv, chci Vám říct pár věcí.




Za prvé, nechci, abyste cítily vinu.

Vina, je příliš těžké břemeno v tom všem, co cítíme.
Protože, když máte kolem sebe děti, které každých deset vteřin volají maminku a Vy jen tak tak, stačíte udržet krok s životem. Když sedíte za zavřenými dveřmi koupelny a slyšíte ťukání na ně.
To poslední co teď potřebujete, je ještě cítit vinu.

Netrapte se věcmi, které neděláte, ale měla byste je dělat.

Děláte jiné, které za to stojí a jsou vidět.



Za druhé, děláte dobrou práci. Pořád jste tady, i když byste nejraději někam utekla. Jste silná s statečná. 


Dokonce i když máte pocit, že nejste.


A nakonec. 
Být máma nemusí znamenat, být dokonalá a cítit se šťastná každou vteřinu Vašeho života.

Není to jen o perfektních dnech a jiskřivých okamžicích.

Dýchejte, dopřejte si chvilku a buďte k sobě milosrdnější.
Dokonce i když máte úzkostné pocity.

Věřím, že právě všechny ty nedokonalé momenty, které i s vypětím sil a se slzami stékajícími po tvářích zvládneme, když se jednou ohlédneme zpět, uvidíme úžasnou ženu a matku, která se nevzdala.

I já mám ty chvíle, kdy se nemůžu zbavit úzkosti a chci okamžik svobody.

Čím více budeme o takových pocitech mluvit, tím rychleji prolomíme ten pocit viny a osamělosti, který cítíme.
A nejen my.

Kolem nás je takových žen spousta.

Je to risk, říct někomu, že se cítíte na dně, ale právě to je ten důvod, proč tohle píši.

Sdílejte své pocity s ostatními, se svými kamarádkami, rodinou.
I když máte strach, mluvte o tom, protože můžete pomoct druhým také se otevřít. A necítit se odsouzené k nemilosti jinými matkami, které si myslí, že jsou dokonalé a jiné pocity, než radost si nepřipouštějí.

Stojíte za to.

S Láskou,

Monika ❤

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery