Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

Když máte děti, jsou všude OTISKY....




Hned na začátek musím přiznat, že jsem člověk, který miluje pořádek...mám ráda organizované šuplíky plné poskládaných ponožek a sešitů..a nejen to..pořádek a třídění mě uklidňuje.
Chaos a věci, které se válí všude jen ne na svém místě, mě hrozně ovlivňují a doslova trpím...

Když jdu večer spát, musím posbírat všechno nádobí po kuchyni i obývacím pokoji, musím srovnat polštáře desetkrát denně na sedačce, musím mít kořenky na kuchyňské lince v jedné řadě a prádelní koš v koupelně, prostě musí být ve svém rohu.

Už jako malá jsem trpěla, když mi někdo hýbal s mými věcmi. Když jsem si sedala ke stolu, tak jsem musela sedět přesně uprostřed a když jsem šla večer spát, musela jsem mít deku upravenou a bez záhybů.

Trochu to schvaluji na geny, protože můj tatínek byl také stejný puntičkář a já nakonec jako dospělá dokážu nad některými věcmi občas přimhouřit oči. Deku už si nesrovnávám půl hodiny a u stolu sedím také normálně.

Jsou ale věci, které mi vadí a přes které se strašně těžko dostávám a ty věci, přišly až s dětmi...mít děti totiž znamená mít kolem sebe neustálý chaos a hromadu neuklizených věcí....



Ano, přiznávám, občas vadí mi nepořádek, který dělají naše dcery i ten, který dělají nevědomky...když si namažou chleba a nechají na stole drobky, vím, že bych měla být ráda, že si udělaly samy svačinu, ale mě ty drobky štvou...a tak přijdu, drobky uklidím a upozorním je na to...a přitom by měla přijít pochvala...často si za to nadávám a mám z toho výčitky.
Někdy se přes to přenesu a řeknu si, že je to fajn, jak jsou samostatné. Ale jindy přijdu do kuchyně a vidím drobky na lince a na stole a nemám z toto radost.

Měla bych být ráda, že si hrají samy, když si berou koberec z obýváku na kterém je namalovaná silnice, ale já vidím hlavně to, že hýbou s kobercem a najednou není pod televizí nic a ještě když ho odnesou, objeví se hromada drobků...
DROBKY! Také máte pocit, že jsou všude drobky?
Ať se podívám kamkoliv, i kdybych měla místo ruky koště, tak stejně jen co si sednu, další drobky.

Před pár dny jsem vysála celý obývací pokoj a sedačku. Pak jsem si s kávou v ruce konečně sedla a pozorovala se zálibou čistou sedačku i zem..trvalo to přesně deset minut, než nejmladší dcera přinesla sáček křupek, zakopla a vysypala ho po sedačce a zemi....

Včera večer jsem přišla do koupelny.
Rozsvítila jsem a jednoduše jsem si povzdechla. Byl to takový ten povzdech, kdy víte, že už se nezmůžete ani na křik, ani na pláč, na nic.
Nezmohla jsem se ani na to, abych počítala do deseti a viděla světlou stránku v tom, že se dcery samy vykoupaly.

Povzdechla jsem si proto, že ta místnost vypadala, jakoby jí nikdo neuklízel nejméně týden.

Na zemi byly ručníky, nasáklé vodou. Vana byla do poloviny napuštěná a plavaly v ní prázdné obaly od šamponu a mycího gelu.
Mycí gel byl vylitý kolem kohoutků a na zemi se povalovaly ponožky.



Někdy se cítím tak unavená z toho kolotoče, který je každý den stejný. Pořád dokola ty samé věci.


A i když vím, že ne vždycky to takhle v koupelně vypadá, když se to stane, mám pocit, jakoby na mě někdo navalil obrovský balvan a ten mě dusil.

Pravda je, že s dětmi je a vždycky bude všude nepořádek.
Můžete se snažit je vést k tomu, aby nebyl, ale vždycky bude. Vím to.
Já jim to říkám denně několikrát, vysvětluji, radím a pomáhám.

Ale vždycky tu budou na stole stál opatlané skleničky od jablečného džusu plné dětských otisků.
Budeme ztrácet ponožky, pastelky a nikdo najednou nebude moct najít ořezávátko zrovna ve chvíli, kdy je potřeba dělat domácí úkoly.

Budou rozlévat mléko a malovat vodovkami na stůl bez podložky, i když jim to třikrát připomenete.V zápalu nadšení to zapomenou.

Nedávno jsem potkala kamarádku, která má děti tři a bavily jsme se o dětských pokojíčkách a nábytku a ona jen ledabyle mávla rukou. Řekla mi, že koupila do obývacího pokoje co nejlevnější stolek, protože až do něj konečně přestanou děti rýt a vylévat na něj pití, koupí si s mužem nějaký pěkný. Do té doby jim obyčejný stačí.

Než mi to řekla myslela jsem si, že jen naše dcery malovaly po zdech pastelkou, nebo rozlévaly vodovky po stole. O zašlapané modelíně v koberci ani nemluvím.



Všude budou otisky rukou,  umatlané kohoutky od zubní pasty a cákance od vody na zrcadle.
A víčka od past, která se vždy nějak záhadně ztratí, abych je za pár týdnů našla za pračkou.

V mém autě najdete drobky a obaly od sušenek, i když se je snažím uklízet a sbírat a neustále to říkám i dcerám. Je to hrozné, ale když někoho vezu sebou v autě na místě spolujezdce, musím nejdřív vymést drobky a oprášit sedačku.

Jsou to drobnosti, které nám někdy život hází pod nohy. Ocitáme se tváří v tvář realitě a zjišťujeme, jak odolné dokážeme být.
A jak schopné.

Že nám stačí pět minut na sprchu, než se ozve zaťukání malých dětských ručiček na sklo.
Že se dokážu namalovat za deset minut i s oblečením.
A že když mám na sprchu víc času, když je muž doma, ani se nepotřebuji umýt. Jen prostě stojím pod horkou vodou a užívám si to ticho a klid.


Nemocné děti, které pláčou celou noc a vy už skoro ani nevidíte únavou na lék proti horečce.
Děti, které neposlouchají a rozhodly se s Vámi diskutovat zrovna ve chvíli, kdy prostě musíte nastoupit do auta.
Děti, které nechtějí ráno vstát a tak nakonec běháte z jednoho pokoje do druhé jako já a opakujete jim, aby se oblékly.
Děti, které zapomenou domácí úkol ve škole a ztratí druhý pár rukavic za měsíc.

A nakonec děti, které dělají a dělat budou nepořádek. Malý, velký, úmyslně nebo jen jako výsledek snažení a učení.

A pak jste tu Vy.
Unavená máma, která stojí proti pračce, která vytopila byt. Papírovým kapesníčkům, jejichž kousky jsou teď všude na vypraném prádle, protože Vaše dcera nebo syn si opravdu konečně vzaly sebou kapesníky, aby se mohly vysmrkat. Ale už je nevyhodily do koše, a daly do kapsy od kalhot.



Děti jsou jen děti.

Nejsou to malí dospělí, nejsou našimi verzemi a nedokážou splnit všechna naše očekávání.

Musí se toho ještě hodně naučit. Jak si nakrájet chléb, jak poskládat trička, aby nebyla zmačkaná. jak přejít bezpečně ulici, jak si najít kamarády, jak posbírat věci do školy a na nic nezapomenout.

Jak zvládnout všechny nepříjemné situace a jak čelit tlaku od druhých lidí.
Správně se rozhodnout a čelit svým chybám, když se rozhodnou špatně.

A čelit nám a našemu tlaku.

Aby byly slušně vychované a vždycky zdravily a poděkovaly.
Vyhodily každý obal do koše a uklidily po sobě nádobí do myčky. Zametly drobky a utřely vylitý jogurt hned po té, co vylily džus.

Já to přiznám. Často chci, aby naše dcery byly dospělejší, aby už to všechno uměly, aby věděly jak se dělá spoustu věcí. Aby když zametou, bylo to takové, jako když zametu já.

Jenže pravda je jiná.
Když jsou v našich domovech děti, jsou to jen děti a kolem nás budou pořád otisky jejich prstů.

Ano otisky.

Ale nejenom jejich prstů, ale jejich duší, osobností a hlavně lásky.

Jsou hlučné, jsou zbrklé a pořád chtějí naší pozornost. Pořád nám chtějí něco ukázat, něco říct a s něčím pomoct.

Přinášejí do našich životů hodně chaosu, nepořádku, ale také výjimečnosti.

Protože ony jsou výjimečné, takové jaké jsou.

Jednoho dne všechny upatlané skleničky budou čisté a uklizené a na zemi nebudou drobky od křupek. Jednoho dne se naučí, jak správně uklidit oblečení do skříně, jak si nalít pití a nepolít celý stůl a jak si vymáčknout pastu, aby jí bylo více na kartáčku, než v umyvadle.

A víte co?

Drobky se zametou a zrcadlo se vyleští. Rozlitý džus se vytře a hračky se uklidí.

Budou mi chybět ty otisky na zrcadle a oknech. Louže v koupelně, když si hrály na delfíny.
Bude mi chybět ten hlasitý smích a výkřiky nadšení, které se ozývají po celém bytě a ze kterých mě často bolí hlava. I ty, před kterými se utíkám schovávat.

Musíme začít vidět všechno takové, jaké to je.

Mít děti znamená, mít všude otisky prstíků a šmouhy na skle.

Být máma  je často o tom,hlavně improvizovat a snažit se najít v každé těžké situaci to dobré.
Udělat večeři i když stojíte před skoro prázdnou spíží.

Vejít do koupelny a místo louží a ponožek vidět úžasné místo, které před chvílí přinášelo štěstí a smích.

Zkuste to dnes večer. Když vejdete třeba do té koupelny a uvidíte skvrny na právě vyleštěném zrcadle.

Nebo hromadu bot neuspořádaných do botníku.

Chaos.
Otisky.

Je to jen období a to je až příliš krátké.

Vím, je to těžké, jste vyčerpaná ze všeho toho uklízení, pláče a zmatku.
Chcete se nadechnout, ale nejde to.
Chcete mít uklizený byt, ale on prostě není a ještě dlouho nebude tak, jak byste si to představovala a přála.

Jste zklamaná, z toho být máma, protože to není takové, jaké jste si přála.

Ze sebe, že křičíte, pláčete a nadáváte, místo, aby jste byla plná pochopení a vstřícnosti.

Ne, každý den opravdu nejde mít radost a vidět v divných čmáranicích na zdi, kterou jste nedávno čerstvě vymalovali, vzkaz plný lásky od Vašich dětí.

Ale někdy to jde a měly bychom se o to alespoň čas od času pokusit.

S Láskou,

Monika 

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery