Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

Být jenom máma, není SNADNÉ





Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.


Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.




Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.

Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.


I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?
Hodně z nás občas prožívají mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.







Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je  přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou  noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne.

Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.



Dlouho jsem se trápila otázkou,jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mě i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.






Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.

Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.

Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.

A tak bych dnes chtěla říct každé  z Vás:


-Novopečené mamince, která spala dnes jenom jednu hodinu, protože její dítě prostě nespí. Každou hodinu vstávala a snažila se dítě trpělivě uspat. Místo toho jen může snít o spánku, který trvá alespoň čtyři hodiny bez přerušení.

-Mamince, která má jednom jedno dítě a ví, že už žádné další mít nebude. Protože na to nemá dost síly a i jedno dítě je pro ní velikou výzvou.

-Mamince, která je celý den v práci, vrací se domů k rodině a čeká jí ještě mnoho povinností.
-Mamince, která je unavená, dokonce tak vyčerpaná, že se jí chce brečet.
-Mamince, která každý den předstírá úsměv a snaží se dostat přes všechny překážky.

-Každé mamince, která věnovala a věnuje každý den  celé své srdce i duši svému dítěti a chce být tou nejlepší mámou na světě. Učí své děti čísla, tvary, barvy, počítat i psát. Zpívá jim, kreslí a podporuje je každou minutu. A mezi utíráním slz, nočníkem, domácími pracemi a dny, kdy jen myslí na přežití-nemáte to snadné.

Nemusíte se tvářit, že je to snadné, protože není.
Kolik z nás se snaží říkat, že je to v pořádku a že to zvládnou, ale uvnitř Vás křičíte, že to rozhodně není dobré? A snadné už vůbec ne?

Často mi píšete, že Vaše rodina a všichni kolem Vás neustále tvrdí, jak si nemáte na co stěžovat. Jste přeci jen doma s dětmi, je to lehké a jiní jsou na tom hůř.
Nutí Vás tak předstírat, že je to jiné, než doopravdy cítíte. Ale já doufám, že budeme jednou všechny upřímné a řekneme světu, jaké to je být máma se všemi těmi špatnými, vyčerpávajícími a frustrujícími dny i pocity. Nejen s těmi krásnými, které nám berou dech.


Doufám také, že k sobě jednou budeme navzájem méně kritické a více chápající.


Že když potkáme ženu, která nese v náručí vztekající dítě, místo kroucením hlavou a pochybováním nad jejími rodičovskými schopnostmi, vzpomeneme si, jaké to v té době bylo pro nás.

My všechny jsme si prošly nebo procházíme takovými těžkými chvílemi, ale je snadné na ně zapomenout. Pokoušíme se o to každý den, nikdo si nechce pamatovat to špatné.

Ale ať už jsme kdekoliv, není to snadné být mámou, pro žádnou z nás.

S Láskou,

Monika ❤️

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery