Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Proč je důležité říct, že každý den není jen plný SMÍCHU a RADOSTI



Dostala jsem včera zajímavý email, který mě nejprve zaskočil, ale po jeho přečtení a že jsem ho četla několikrát, jsem se rozhodla, že sebe opravdu měnit nebudu.

A nebudu ani měnit téma tohoto blogu, našeho blogu, protože já po pořád považuji za náš blog.

Za místo, kde sice píši hlavně já, ale píši za NÁS  a pro NÁS a jsem ráda, že se přidáváte,  i když zatím jen anonymně do soukromých zpráv.


V té zprávě mi psala jedna maminka, že kazím všem ostatním radost z mateřství a že jsem málo pozitivní a také, že nastávající maminky straším tím, jak hrozné to po porodu doma s dětmi bude.
Napsala mi, že podobné články jsou zbytečné a že si na všechno jen stěžujeme, přitom v dnešní době máme všechny vymoženosti moderní doby a všechno máme ulehčené.

Nejdřív jsem nechtěla o tom vůbec psát, protože chápu, že pro někoho je to nepříjemné a lidé nepříjemné pocity nemají rádi.

Nakonec jsem se ale rozhodla, že to stojí za to, abychom si všechny uvědomily a já doufám, že se to jednou stane, že být mámou má dvě tváře.

Díky tomu emailu jsem si uvědomila, že pravda, je někdy opravdu děsivá a lidé se jí bojí.



Já ale vůbec nerozporuji to, že dnes co se týče spotřebičů a možností, máme opravdu mnohé snazší a nikdy jsem netvrdila, že být máma je hrozné a příšerné a že to nikomu nedoporučuji.

Být máma je pro mě velké dobrodružství. Plné kouzelných věcí, které jsem si neuměla představit.
Ty momenty, kdy ke mě nejmladší dcera přijde a řekne: "maminko ráda," a obejme mě, jsou těmi nejkrásnějšími, jaké jsem si mohla představit.

Nebo když se dívám na své dcery a vidím jak jsou samostatné, zvládnou si připravit večeři a jsou chytré a derou se dopředu, byť to někdy sebou nese spoustu hluku a zmatků, jsem na ně hrdá a jsem hrdá i na sebe, že jim snad jsme spolu s mužem alespoň trochu vzorem, který je motivuje a vede do budoucna.

Je tisíc takových okamžiků, které mi berou dech a při kterých mi taje srdce štěstím a dojetím. Kdybyste mě někdy viděly na besídkách a koncertech, kde dcery vystupují, voděodolná řasenka je podmínka :-)

Všechny ty pocity štěstí, hrdosti a lásky jsou nádherné.

Nic to ale nemění na skutečnosti, že jsem někdy vyčerpaná, frustrovaná a mám chuť křičet do polštáře.

Je plné i okamžiků, kdy by jste dala život za chvíli spánku. Kdy všichni kolem Vás hlásají, jaké je kojení úžasné a Vy trpíte bolestí při každém přisátí dítěte a nic kouzelného na tom nevidíte.

Když v noci přebalujete novorozené miminko a ono jen pláče a pláče a Vy sotva udržíte oči otevřené.
Když se musíte po páté převléknout, protože Vám dítě pozvracelo zase tričko a nebo má záchvat hysterie a Vy nevíte proč. A zrovna ve chvíli, kdy stojíte mezi lidmi a ti na Vás ZÍRAJÍ a ty pohledy tak pálí do zad.

Úplně cítíte jak pokyvují hlavou a říkají si v duchu, jaká jste neschopná matka a že kdyby oni měli "takové dítě", že by ho hned srovnali pár dobře mířenými ranami na zadek.

A pak si sednete k počítači, vlasy máte tři dny neumyté a stažené v culíku. Kolem Vás se povalují hračky a oblečení a kapesníky, protože každou chvíli propadáte v pláč. Zoufalý a tak bolestný.
V takových chvílích chcete jen porozumění, ne souzení. Nechcete, aby Vám někdo říkal, jak to máte snadné a že si nemáte na co stěžovat.
Jenže místo pomyslného objetí se Vám dostane jen nepochopení. Ze strany rodiny, partnera, kamarádek nebo cizích lidí na mateřských fórech.

A připadáte si jako jediná na světě, která se takto cítí. Jediná, která by chtěla jen spát a spát.

NEJSTE JEDINÁ.



Jen to tak někdy vypadá, protože je kolem Vás tolik maminek, které se bojí říct nahlas pravdu. Mluvit o svých pocitech, o těch temných, děsivých, kdy nechají plakající dítě v postýlce a jdou do vedlejší místnosti bušit do zdi. Protože cítí, že by mohly udělat něco, čeho by litovaly.

Ano, o tom se také nemluví.

Všimly jste si toho někdy?

Mluví se jen o štěstí, láska a nadšení přímo přetékají ze všech titulních stránek časopisů, všichni jsou tak šťastní. Celá krásná rodinka, načesaná, oblečená a usmívající se.

Teď jsou šťastní, ale jsou takoví každý den od rána do večera? Ne, nejsou.
Nemůžou být.

Nechci a nebudu měnit své zprávy Vám, protože když mám chuť zavřít se do skříně a křičet, nestydím se za to.

Jediné co řeknu je, že je naprosto v pořádku mít takový den a takové pocity.

Neměly bychom o tom mluvit příliš, to mi často někdo říká.

Já si myslím opak.

Tak, jak nahlas mluvíme o tom, když jsme šťastné a nadšené, měly bychom mluvit o tom, když jsme smutné a něco nás trápí.


Všechny žijeme pod tíhou perfekcionismu a srovnávání a myslíme si, že mít špatný den není normální. Že vyrazit si s mužem na víkend nebo na večeři není správné,protože nejste se svými dětmi.

Mateřství je horská dráha plná momentů.

Jsou v ní dny, kdy stojím v pokoji za zavřenými dveřmi a chce se mi křičet. A někdy je to kvůli něčemu tak hloupému, jako rozlitému pití. Ne proto, že je rozlité, ale proto, že v té chvíli to už bylo příliš a měla jsem pocit, že už to nezvládnu.

To je skutečná realita každý den.


Jeden den jste na vrcholu štěstí a díváte se dolů a všechno se zdá krásné a Vy si užíváte jízdu. Jindy závodíte s časem a stěží popadáte dech.

V jiných dnech raději zavřete oči, protože cítíte úzkost a strach z toho co přijde. Co se zase STANE.



Myslím, že je nerealistické si myslet, že každý den  je úžasný a že tam nejsou momenty, kdy jsme unavené. Nebo ohromené. Nebo kdy my prostě potřebujeme, aby nám někdo řekl: "To je v pořádku, to zvládneš. Je to zase jen jeden blbý den."

Pravda je, že je to v pořádku. Nemůžeme mít jen dokonalé dny. Plné duhy, třpytu a ohňostroje.

Je to v pořádku mít dny, kdy jsme na konci sil  a mluvit o tom. 

Víte proč? Protože pokud nebudeme o tom mluvit co cítíme a jaké to skutečně je, budeme pak nejenom my, ale i ostatní maminky sedět ve svých domovech a divit se, jak a proč to všechny ostatní zvládají A CO MY DĚLÁME ŠPATNĚ. 

Jak to, že náš domov není tak uklizený a čistý? Jak to, že moje děti mají záchvaty vzteku uprostřed obchodu kvůli lízátku? Jak to, že jejich život vypadá tak dokonalé a můj je tomu hodně vzdálený?
Jak to, že mě taková maličkost, jako vylité kakao nebo fixa na zdi vyčerpává?
A proč chci mít chvilku jen pro sebe a vypnout, když se zdá, že všechny ostatní maminky své děti milují až do roztrhání těla i duše a dýchají s nimi?

Jednoduše proto, že taková je realita a takové je být máma.

To jsou skutečné emoce. Náročné dny, kdy máme pocit, že jsme špatné mámy.

To ale neznamená, že nemáme báječné dny. Máme je a jsou úžasné.


Ale k nim patří i ty vyčerpávající.
Plné frustrace, kdy se Vaše tříletá dcera rozhodla, že si nevezme mikinu a Vy začínáte ztrácet trpělivost. A pak se na ní díváte v noci jak spí a uvědomujete si, jak moc ji milujete. I to, že je tak tvrdohlavá a má svou vůli, kterou na Vás každý den testuje.

Nemusíte to vzdávat, ani já to nevzdávám.







Když už mluvíme o skutečných pocitech, patří k nim i pocit selhání a viny, že děláme něco jenom pro sebe samotné.


Pravda je, že jsme zapomněly něco chtít jen pro sebe. Chceme všechno pro ostatní, pro děti a muže, ale jakmile jde o nás, uskromníme se.

Já jsem včera šla na setkání s několika kamarádkami a měla jsem z toho špatný pocit, že nechávám doma muže s dětmi a jdu ven.
Musíme tohle překonat a myslet i na sebe.

Potřebujeme chvíle, kdy nejvíc oceníme ticho kolem nás.

Nebojte se přiznat si, že takové dny tady jsou.

A v nich potřebujeme, aby nám někdo řekl, že nás má rád a všechno děláme správně.
Nepotřebujeme, aby nám říkal, že si neužíváme ty krásné pocity, když jsme matkami.

Stejně tak potřebujeme říct nahlas, že se cítíme mizerně a že máme chuť křičet.

To neznamená, že jste slabé, že jste špatné.

Naopak, jste silné, bojujete a jste SKUTEČNÉ.

A nejste samy.

S Láskou,

Monika


Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery