Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Každé mámě, která potřebuje říct DOST



Minulý týden jsem toho měla dost.
Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.
Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.
Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.
Utužují to v nás naše rodiny, přátelé, kteří jsou většinou bezdětní a kteří samozřejmě ví naprosto přesně, jaké to je být doma s  dětmi. A když neví, tak oni přeci pracují. Mají povinnou hodinu na oběd a v pět skončí a jdou domů, kde se podívají na seriál nebo vyrazí ven s přáteli. PŘESTO ALE VÍ, JAK SE CÍTÍTE A ŽE TO MUSÍTE ZVLÁDNOUT. Stejně jako ony.
No,  bohužel  to tak není. 
Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.
A všechno je jinak.

Takový moment jsem zažila já před týdnem, kdy jsem se ve tmě šourala směrem k pavilonu E na plicní oddělení.
Pár dní předtím by mě to ani nenapadlo.
V pondělí to začalo jako běžné nachlazení a rýma, kterou jsem tři dny bezúspěšně "porážela" všemi dostupnými kapkami společně s inhalacemi a koupelemi s eukalyptovým olejem a esencemi.
Nic mě nezarazilo, nepřekvapilo. Ani fakt, že jsem měla čtvrtý den horečku přes 38 a každou noc se budila se zimnicí. Myslela jsem si o sobě, že jsem neporazitelná, že mě nic nedokáže zastavit. Ani tempo, které jsem si nastavila a které musím dodržovat.
Každý den jsem byla unavenější a i přestože jsem spala s nejmladší dcerou přes den i tři hodiny, nebylo mi lépe.
Ve čtvrtek se mi konečně rýma spustila a tak jsem velmi předčasně zajásala.
Přišel totiž kašel a ten mi hned v pátek vzal doslova dech.
A protože se nelepšil, zde bohužel neplatilo manželovo oblíbené "samo se to spraví", na jeho nátlak, kdy evidentně viděl to co mě stále nedocházelo, jsem se tak v sobotu večer kolem deváté vydala na pohotovost.
Mělo mi to dojít, ale nedošlo.
Neviděla jsem skutečnou realitu a to, že mi není prostě lépe. Že zvuk, který vydávám při kašli není normální, stejně jako pět dní trvající horečka a únava, kdy jsem byla vysílená i po cestě na záchod.
Z původně běžné chřipky, kterou jsem se snažila léčit dostupnými léky, čaji i kapkami do nosu se vyklubal těžký zánět průdušek s náběhem na zápal plic.
Když jsem se kašlající doplazila se sestrou na ambulanci, čekala jsem jen léky a radu co dál.
Lékař, který sloužil byl nejprve velmi odtažitý, jakmile si mě ale poslechl, zvážněl a už za ním cupitala sestra s injekcí a inhalacemi.
Závěrem byla nepříjemná injekce, půl hodiny inhalace ventolínu na ambulanci a antibiotika takové síly, že mi po nich celých deset dní bylo zle.
Ale zabraly.
Říkáte si asi proč Vám to píšu, co to má společného s dnešním článkem.
Vlastně hodně.
Nevšímáme si sebe, skutečně se nevidíme.
Když stojíme u zrcadla a děláme si běžný make-up,češeme vlasy nebo jen letmo se do něj podíváme, protože někdy po probdělé noci se nám odraz nelíbí, nevidíme se.
Nevidíme v odraze ženu, která potřebuje odpočívat.
Která si potřebuje  sednout, nadechnout se, vydat se do obchodu samotná.
Po těch všech dětských otázkách, kdy už nevíme jak odpovědět.
Po každé probdělé noci, po každém dni, kdy zběsile běháme sem a tam a snažíme se zastavit čas.
Potřebujeme myslet na sebe.
Přesně to mi došlo, tělo mi to dalo jasně najevo.


Uvědomila jsem si, jak málo na sebe myslím.
Že když jdu na záchod, tak i během toho stihnu umýt umyvadlo, srovnat ručníky a otřít záchod.
Když si jdu udělat pití do kuchyně, setřu linku, srovnám utěrky, otřu myčku.
Cestou uvidím na zemi drobky, takže ještě zametu a protože zamést jednu místnost je málo, zametu i předsíň a nakonec i ten záchod.
Z obyčejné cesty trvající pět minut se tak stane úklidová akce a mnohdy nakonec na to pití zapomenu a vrátím se vysílená zpět do obýváku.
Nezbude než se zvednout znovu a pro to pití si dojít.
Nikdy ale nezůstane jen u pití.
Když jdu nahoru do patra jen odnést prádlo, dopředu už vím, že uklidím horní koupelnu a posbírám věci na zemi.
Z obyčejných věcí jako nachystat si jídlo nebo dojít na záchod se tak stane mnohem víc.
A to nás vyčerpává, neumíme si jen tak říct dost. Samy sobě. Že už to prostě stačí.
Jedeme na 200% do vyčerpání těla, abychom začaly druhý den stejně a pokračovaly v šíleném tempu.
Patřím mezi přesně takové mámy. Které ráno běží s dětmi k lékaři, na cestě zpátky nakoupí, udělají oběd, odpoledne odvezou děti na kroužky nebo je vyzvednou se školy a školky, cestou dokoupí věci na večeři, přiběhnou domů a začnou dělat s dětmi úkoly, chystat večeři, uklízet, dělat svačiny, dohlížet na koupání, čištění zubů a večer v půl deváté padnou před televizi totálně vyčerpané. Po celém dni, kterému předcházela noc, kdy jsme spaly tři hodiny.
Po celém dni s dítětem, které jen plakalo a plakalo.
A kromě toho všeho si ještě přiberou další práci, která není důležitá a neumí si říct dost.
I polovina věcí by stačila.
Je tedy jasné, že v tom všem nemáme už místo na to, abychom myslely na sebe.
Na své sny a přání.
Místo toho jen myslíme jen na to, co nás trápí, čeho se bojíme a co zase nezvládneme.
Protože to nás tíží nejvíc. Jen to pomyšlení, že místo 150 věcí za den, stihneme jen 148.
148 není 150 a není to dost.
Hodně často zapomínáme jak důležité a krásné věci děláme pro své děti.
Když s nimi strávíme odpoledne a vystřihujeme vločky nebo pečeme muffiny. Ano vím, pečete je jen jednou za měsíc, ale i to STAČÍ.
Není to o dokonalých okamžicích, protože takových je opravdu hodně málo.
Je to o každé minutě, kterou s nimi strávíte. O každé puse na dobrou noc. O každé přečtené pohádce. O každém úsměvu, když pro ně přicházíte odpoledne do školy nebo školky.
Tyhle malé drobnosti jsou velkými a důležitými pro Vaše děti.
I když na ně doma čeká mražená pizza, je to pizza od mámy a ta je prostě báječná.
Nemusíme  chtít jen to nejlepší a nejvíc. 
Potřebujeme si připomínat, co všechno už jsme zvládly.



Co ale je dost, kdy UŽ TO BUDE DOST?
Kdy už samy sobě řekneme, že to stačí. To všechno co děláme každý den, že už to opravdu je dost?
Já s tím bojuji každý den, nedocházelo mi to a stále mi to naplno nedochází.
Říkám si, že nechodím do práce, jsem přeci doma, nic tak záslužného nedělám.
Jenže děláme, opravdu děláme.
Všechno to prádlo se samo nevypere ani neposkládá. Jídlo se samo neuvaří. Kuchyně ani koupelny se samy neuklidí.
Nejsou to záslužné práce, nevypadají důležitě, ale jsou.
Tvoříme rodinu a pro svou rodinu děláme věci, bez kterých by nemohla být.
Děti potřebují jídlo, potřebují aby s nimi někdo dělal domácí úkoly.
Váš muž potřebuje čisté oblečení a potřebuje mít vedle sebe ženu, která to zvládne.
Ale abychom to zvládly, musíme myslet i na sebe.
Možná máte každý den plný seznam věcí toho, co byste chtěla udělat.
Nebo Vaše dítě onemocnělo a Vy do toho seznamu ještě musíte zahrnout návštěvu lékaře. A na to není místo, protože Váš seznam je přeplněný.
Kromě nemocného dítěte, je v něm ještě hromada věcí a to nás stresuje.
Místo abychom viděly co jsme udělaly, vidíme, co jsme nezvládly.
S naprostou samozřejmostí tedy přijímáme fakt, že nepotřebujeme žádný čas pro sebe.
Nezasloužíme si ho, protože jsme toho ještě tolik nezvládly.
Najít si tak chvíli pro sebe nebo jen ulehnout s teplotou a čajem, může být opravdu složité.

Pokud máte tak úžasného muže jako já, který Vám pořád říká, abyste si někam šly samy a doslova Vás vyhání z domu, protože ví, že potřebujete odpočinek. Je to tedy spíš naše chyba, že nejdeme. Já také nejdu, ne tak často, jak bych měla. Zapomínám na sebe.
Horší a smutnější je, pokud jste mezi ženami, které místo pochopení nacházejí jen pokrčení ramen.
Z čeho byste měla být za celý den unavená? Vždyť jste jen doma s dítětem a ještě v době, kdy máte spoustu věcí ulehčených. Dříve neměly ženy ani pračky, ani nejezdily autem. Možná ani nedýchaly, aby náhodou neměly pocit, že pro sebe něco dělají.
Je to ale správné, srovnávat se s tím co bylo?
Když se někdo rozhodne obětovat pro rodinu a svoje potřeby a sny odsune na konec, měly bychom ho následovat jenom proto, že se to tak DĚLÁ?
NE.
Tohle musíme všechny pochopit.
NEDĚLÁ.



Narozdíl od našich kamarádek, které děti nemají, nemáme tolik příležitostí ani času, ale když se nám naskytnou, musíme toho využít. A musíme se naučit nemít z toho pocit viny.
Všechny to známe. Vyjdeme si samy nakoupit a nakonec se vracíme s taškou plnou věcí pro děti i muže a ještě s nákupem.
Takové už jsme a zůstaneme.
Ale i tak bychom si měly umět udělat na sebe čas.
Ne vždy to může být celý den strávený s kamarádkou, ale i teplý, opravdu teplý a ne jen pět krát ohřívaný čaj a k tomu časopis může dodat spoustu energie.
A tu potřebujeme nejen pro sebe, ale právě pro svou rodinu.
Kvůli nám musíme najít v sobě sílu a odvahu říct si dost.
Dost, když prostě nemůžeme a nesnažit se o to víc přidat.
Když máme na seznamu hromadu povinností a onemocní nám dítě, musíme některé prostě vynechat.
Když cítíme, že jsme vyčerpané, musíme si prostě jen dojít pro pití do kuchyně a cestou nezametat.
Musíme to udělat kvůli sobě.
Nezapomínejme na sebe, nejsme jen mámy a manželky, jsme také lidé.
A naše síly nejsou nevyčerpatelné, nedokážeme porazit nemoc ani zastavit čas.
A není to ani nutné.
Naučme říkat dost samy sobě.
Vidět se a uvědomit si, jestli je opravdu nutné udělat všechno najednou.
Jestli nám nablýskaná koupelna ve chvíli, kdy jsme měly chuť na kávu a naše děti nám konečně daly chvíli klid, přinese pocit štěstí. Nebo jestli jsme si měly raději na chvíli sednout a nabrat dech.
Protože sílu a dech, tu potřebujeme každý den.
Ne zametat třikrát denně a vytírat.
Ne srovnávat kořenky a utěrky.
Ne běhat s nemocí po obchodech a doma se to snažit dohánět čaji.
Potřebujeme říct dost šílenému tempu a z rozjetého vlaku vyskočit.
Počkat si na jiný, protože další vlak přijede.
Jen možná bude pomalejší, pojede jinými zastávkami. A možná díky tomu uvidíme spoustu jiných, krásnějších věcí. 
Pokaždé přijede další vlak.

S Láskou,

Monika 💟








Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery