Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Když PÝCHA přechází v PÁD




Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Dětské zlozvyky. Potřeby k uklidnění. Dudlík, palec, plenka, deka, usínáček.

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední :-)/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.







Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.




Vpřed, rychleji, honem.

Tabulky.
Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.

Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.

Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.

Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.

Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.
A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.
Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své :-)

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.

Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

A tak mámy dnes a denně nutí sotva roční děti chodit na nočník a i když se mnoho lékařů shodlo na tom, že dítě je zralé nejdříve v roce a půl pochopit, co se od něj požaduje, stejně se tím trápí.

Každé z nás totiž zní v hlavě ta známá věta: " To náš Pepánek chodil na nočník už v roce."
Trochu jen pravě ony mámy zapomínají dodat, že na nočníku proseděl celý cen a říct si nebo dojít na něj, uměl fakticky až v roce a půl.

Možná to zní jako dobrý trénink, ale dnes už vím, že když je dítě na něco připravené, naučí se to hned.

I u nás se řešil nočník a plenky, ale vydržela jsem a nenechala sem se zlomit poznámkami okolí. Ve dvou a půl letech jsem pomalu začala s nočníkem dcerku seznamovat a za dva týdny uměla všechno. 

Bez stresu jejího nebo mého.

I já jsem se těmi tabulkami nechala ovlivnit a přemýšlela jsem, jak to, že moje dcera ještě nesedí nebo neleze, co je s ní špatně?

S ní nic, ale s těmi, kteří na nich lpí ano.

S nimi je špatně to, že se snaží nacpat naše děti a naše životy do tabulek, které kdysi někdo vymyslel a mají problém s tím, že je někdo jiný, zvláštní.

Určitě by pro mě bylo lepší, kdyby dcera dudlík neměla. Nemusela bych ho hledat.
Jenže nemám to srdce jí ho prostě jen tak vzít. Vím, že bych jí způsobila bolest a nepříjemné pocity. Nechci jí ubližovat, vím, že se ho vzdá, až bude sama chtít. Pokud ho potřebuje má k tomu nějaký důvod.

Na nočník se naučila během dvou týdnů. Bez plenek spí už měsíce i v noci, všechno to zvládla, všechno co jsem po ní chtěla, se naučila.
Jen tahle jedna věc, je pro ní zatím důležitá a já nevím proč.

Ale ať už je to dudlík nebo palec nebo plenka, kterou si dítě žmoulá, když usíná, není spíš na čase zamyslet se, jestli tím, kdo je divný, nejsme my, že nás to trápí?





Pokud vidím na ulici šestileté dítě s dudlíkem,  myslím si, že ho nemá bezdůvodně. Možná ho něco trápí v rodině a proto se uklidňuje. To jsou ale extrémy, kterých je velmi málo.

V okolí se vždycky najde někdo, kdo Vám bude radit, jak se máte chovat, jak vychovávat své děti a jaká být máma.

Většinou jsou to ale jiné mámy, které rády poukazují na chyby ostatních a mají pocit, že ví všechno nejlépe.

Přitom ani ony nejsou bez chyby, jen se snaží odpoutat od sebe pozornost, aby náhodou někdo si jejich chyb nevšiml.

Žádná máma nemá právo soudit jinou. Radit ji, jak má dítě krmit, uspávat nebo upozorňovat na to, že si cucá palec.

Žádná z nás totiž není dokonalá, my všechny bojujeme s něčím a odlišuje nás jenom to, jestli se dokážeme přenést přes poznámky okolí a věřit sobě samotným.

A to je hodně těžké.

Když se podívám kolem sebe, vidím samou dokonalost. Krásné fotografie, dokonalé děti, úžasné mámy.

A pak se podívám na svůj domov a vidím, že dokonalý není a ani já se zdaleka nepodobám těm krásným maminkám na titulních stránkách nebo v příspěvcích na sociálních sítích.

A v takových chvílích o sobě pochybuji a moc mi nepřidá, když mi nějaká cizí maminka, která mě vidí poprvé v životě, stejně jako mou dceru řekne :" fuj, už jsi velká holka na dudlík."

Ona ale neví, že moje dcera je unavená po celodenním vyřizování v Praze a že místo, aby ventilovala své vyčerpání pláčem, uchýlila se k dudlíku. Ona také neví, že takové situace jsou u nás jednou za půl roku. Jinak ho má pouze na spaní.
Přesto si ale myslí, že ví, co je pro mou dceru nejlepší a má potřebu se vyjádřit.


Je to smutné, protože všechny mámy jsou na stejné lodi a je jedno, kolik dětí máte, všechny jsme občas stejně bezradné, opuštěné a zoufalé.

Místo pochopení, ale dost často narážím na údiv a poznámky, které mě zamrzí.

Nedávno se mi jich pár dostalo, když jsem zmínila svoje vyčerpání psychické po celém dni s dcerami, které zápasily s neštovicemi.

Dozvěděla jsem se tak například, že kdybych jich neměla tolik, nebyla bych unavená. Poznámky typu: "Některé mámy rodí jak na běžícím páse", jsem se už naučila ignorovat.

Těžko jim vysvětlím, že to nemá s počtem dětí co dělat. 
Paradoxně jsem byla vyčerpanější s jednou dcerou, která vyžadovala celodenní nošení, protože neustále plakala i v noci a do čtyř let věku, trpěla nepředvídatelnými záchvaty vzteku i pláče.

Je to rytmus dne, všechny povinnosti, které se na mě někdy valí.

Někdy ráno vstanu a jsem unavená. Vím, že toho před sebou mám ten den hodně a už vím, že to nestihnu.

Někdy se pokusím to zvládnout, ale místo, abych odškrtávala jeden bod za druhým, další přibývají.

V takových chvílích si sednu na sedačku a jen zírám před sebe. Říkám si, jak je možné, že se mi to nedaří zvládnout? Jak to, že necítím naplnění a radost, jako jiné mámy?

Pak ale přijdou dny, kdy jde všechno jak má a já jsem sice unavená, ale spokojená.

Znovu to musím říct. JE TO NORMÁLNÍ.

Je normální, když máte den, který je vyčerpávající, frustrující, smutný, únavný, děsivý a Vy máte chuť jen utéct. Nebo bouchnout dveřmi a nevycházet ven.

Kdy křičíte na své děti a víte, že jste nechtěla. Jen je toho už na Vás moc.

Všechno tohle je normální, stejně jako pocity štěstí, když se všechno daří.

Nejste méně člověk, jenom proto, že jste máma.
Nemáte o nic menší právo na všechny negativní pocity jako ostatní.

A opravdu ne, nemusí Vás pořád jen těšit přebalovat, krmit a uspávat.

Jsme normální lidé jako ostatní a máme právo mít chuť, to někdy zabalit.

Stejně tak naše děti jsou stejné jako jiné děti. Ano i ty děti supermatek.

A i ony mají právo na to, mít vlastní tempo a všechno se naučit, když je na to vhodný čas.

Tak, jako nám lékaři radí, abychom dětem nechaly čas  a neposazovaly je nebo je nenutily stoupat si na nohy, nechme jim také čas na to, aby se rozhodly, kdy už chtějí zahodit dudlíka nebo si přestat cucat palec.

Milujme je a dávejme jim najevo, že je normální a v pořádku být nedokonalý a mít své chyby.

Jedině tak z nich vyrostou sebevědomé a silné osobnosti, kteří ve chvíli, kdy budou odcházet vstříc vlastnímu životu, se nebudou bát ani sebe, ani života.

S Láskou,

Monika ❤️


Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery