Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Alice a Annie- čas létání



Krásný čtvrtek. Dnes tu pro Vás mám zase další příběh, který bude doufám mít stejný úspěch jako ten minulý.

Na začátek si řekněme něco o dnešních hrdinkách. Proč hrdinkách? Každá z nich totiž má svůj strach, který musí překonat a já doufám, že se jim to v dnešním příběhu podaří.

Alice a Annie byly nerozlučné přítelkyně už dlouho. Vlastně tak dlouho, že už si ani nepamatovaly, kdy byly jedna bez druhé. Jejich duše, srdce i pocity byly do sebe tak těsně vklíněné, že občas Alice i Anna pochybovaly, zda to co cítí nebo co si myslí, je jejich vlastní nebo té druhé.



Annie byla vysoká, štíhlá žena s krásnými blond vlasy. Přesně ten typ žen, který okouzluje všechny muže kolem sebe jenom tím, že existuje. Domácnost a děti zvládla s naprostou lehkostí. Její tři vždy upravené dcery neznaly fast food ani mražená jídla. Byly poslušné a věděly, jak se chovat ve společnosti. Domov u Annie byl voňavý, světlý a útulný.

Alice byla jejím pravým opakem. Stydlivá, nesmělá a málo si věřila.
Když usínala, bála se.Bála se zlých snů, protože každý večer usínala s pocitem, že bylo něco, co nezvládla nebo co pokazila. Křičela na své děti, které miluje nade vše, byla nevrlá na svého muže, který za nic nemohl.
Nezvládla udělat všechny domácí práce a zatímco všichni pokojně oddychovali, Alice zírala do stropu a hlavou se jí honily myšlenky, které jí nedaly spát. Nakonec usnula jako každý večer vyčerpáním a ráno se budila unavenější, než večer.
Pomalu se pohybovala kuchyní a každý pohled, který zavadil o plný dřez nádobí jí zabolel.

Ten den měla domluvený oběd s Annie. Těšila se a moc, měla její společnost ráda a byly nejlepší kamarádky. Někdy měla pocit, že jí Annie vlastně čte myšlenky. Takové ty skryté a tajné, které Alice nikomu neřekla. Annie byla odvážnější, smělejší a měla větší sebevědomí. O hodně větší, než Alice. Kdekoliv spolu byly, byla to právě Annie, která s naprostou lehkostí mluvila s lidmi, zatímco Alice vystrašeně klopila oči do hrnku s kávou.

Místo oběda v oblíbené restauraci  ale Annie navrhla jiný plán. Výlet na nedalekou horu, kde by spolu mohly poobědvat. Tak jako naprosto samozřejmě předpokládala Annie, že Alice připraví piknikový koš plný dobrého jídla, Alice věděla, že to bude její věrná kamarádka, kdo se postará o zábavu.

Cestou už Annie sršila vtipy a dobrou náladou. Alice jen tiše pozorovala okolí a míhající se mraky na obloze. Nevěděla, jestli se má těšit nebo bát. Nevěděla ani kam jedou a z neznámého měla největší strach.

Prašná cesta se najednou stočila do strmého kopce, až se Alice lekla a zapochybovala, jestli obě mladé ženy vůbec budou schopné dojet ke svému cíli. Annie jen zlehka mávla rukou, aby jí uklidnila. To se nepovedlo.
Naštěstí auto už zastavilo na místě a Annie s radostí téměř vyskočila z auta a pobízela kamarádku, aby se k ní přidala.

Alice zdrženlivě nakoukla přes okraj, bylo to tak vysoko až se jí zatajil dech! Tak vysoko, že jediné co pod sebou viděla, byly mraky a ostré špičky hor.
A  zvedal se vítr.

Alice začala bojácně couvat od okraje a vyděšeně se dívala na svou kamarádku.
Ta jí ale pevně chytla za obě ruce a táhla zpět ke strmému kraji.
"Pojď a skoč!" řekla najednou směrem k vystrašené Alici.
To nemyslí vážně! pomyslela si Alice a jen kroutila hlavou na odpor.
"Nemůžu, spadnu!"

"Skoč Alice!" zvýšila hlas Annie a najednou nezněla tak líbezně jako vždy. Její hlas začal znít hrozivě a Alici přímo děsil. Kam se poděla její milá kamarádka, která je veselá a laskavá?
"Nemůžu, já spadnu!" zakřičela na ní Alice. Byla vyděšená až k smrti.

"Ale můžeš, prostě skoč." namítala stále Annie a pevně Alici svírala. Tak pevně, že neměla možnost úniku.

Annie dostrkala Alici až k okraji.
Teď už nebylo cesty zpět a Alice to dobře věděla.

Věděla, že když neskočí, nejlepší kamarádka ji přes okraj strčí. Uvnitř to věděla.

Měla pocit, že se jí každou chvíli zastaví hrůzou srdce. Stihla jen jen roztáhnout ruce v naději, že nějakým zázrakem poletí. Nesmysl. Jak by mohla létat, copak je pták?



Zavřela oči a nechala se sebrat větrem. Stihla se ještě otočit, aby viděla něco neuvěřitelného.
Viděla svou nejlepší kamarádku, tu, kterou vždycky obdivovala, tu, jíž vždycky chtěla být.
Annie stála u okraje, nádherné, husté blond vlasy jí vlály ve větru a na tváři se jí usadil hrdý úsměv.
Alice si ho všimla těsně před tím, než se její dokonalá přítelkyně rozplynula.
Přímo před jejíma očima zmizela jako by snad nikdy ani neexistovala.

V tu chvíli Alice místo klesání přímo do propasti, letěla.

Studený vítr jí šlehal do tváří, až jí vyhrkly slzy.
Slzy bolesti, strachu i radosti.
LETĚLA! Opravdu se to dělo, teď.

Odvážila se podívat pod sebe a viděla hejno bělohlavých ptáků, které kroužilo těsně pod ní.
Mlžný opar se pomalu rozpouštěl a místo něj, se objevovaly zelené husté lesy a průzračná jezera. V jejich hladinách viděla svůj odraz, letěla tak nízko nad nimi, že se mohla chladné vody dotknout.

Cesta to byla nebezpečná. Neviděla jen krásné věci. Utrpěla i pár bolestivých šrámů, to když zavadila o špičaté vrcholky stromů.
Nebo když se srazila s orlem, který letěl přímo proti ní.

Viděla ale i neskutečnou krásu. Zapadající slunce měla doslova na dosah ruky, stejně jako stádo zvířat, které se naprosto svobodně prohánělo po zemi.
V jednu chvíli Alice zavřela oči a když je znovu otevřela stála u sebe doma.

Nevěděla jestli se jí to celé jen nezdálo, ale uvnitř jí hřál pocit štěstí a radosti tak silný, že se musela jen usmívat.
Ani nevěděla proč, ale táhlo jí to k zrcadlu. Snad aby se upravila, protože na vzhledu jí vždycky záleželo. Nebo ne?

Stála proti sobě a zírala do velkého zrcadla v předsíni. Prohlížela si své dlouhé, husté blond vlasy a krásné šaty, které dokonale lemovaly její figuru.
Dnes jí to slušelo, byla šťastná a díky tomu i šťastná vypadala.

Zbytek dne prožila jako ve snu. Vařila, prozpěvovala si a viděla život jako jeden velký splněný sen.
Když večer usínala, měla zvláštní pocit. Jakoby jí něco chybělo. Nebo někdo.

Dnes se jí totiž dařilo. Viděla spoustu krásného a byla šťastná.
A tak ta část její samotné, která každý večer usínala s pocitem vinny a strachu, byla pryč.

Uvnitř sebe ale věděla, že o svou přítelkyni nepřišla. Byla si jistá, že dřív nebo později, její smutná, unavená a nejistá polovička přijde. A zůstane tak dlouho, jak bude chtít.
Dnes byl dobrý den.
Byla Annie. Svět byl růžový a krásný.
Zítra ale může všechno být jinak.
Může být Alice a jediné co si bude přát, bude zase skočit do té propasti pod sebou.


Každá stojíme občas na svém okraji přesně ve chvíli, kdy máme pocit, že už nemůžeme dál. Všechny ty chvíle vyčerpání, zoufalství a viny známe velmi dobře.
Stejně tak máme všechny v sobě své "Alice", kdy jsme veselé, daří se nám a sebenáročnější den zvládneme jako nic.

Důležité je pochopit, že obě části k nám patří. Jedna bez druhé nemůže být.

Ať už máte období, kdy u Vás vládne Annie a všechno se zdá temné a depresivní , je to jen období.

Okamžik, den, nebo týden.
Jednoho dne se nakloníte přes okraj a poletíte místo pádu do propasti.

A tehdy si takový let užijte naplno a načerpejte co nejvíce energie.

S Láskou,

Monika 💖

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery