Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

Když se MÁMA dívá na MÁMU




Nikdo se nedokáže dívat na mámu jako máma, která si prošla tím samým.
Žádná svobodná a bezdětná žena se nikdy neumí ohlédnout tak, aby v druhé ženě vyvolala tolik pocitů.

Pohled.

Jeden pohled, který dokáže změnit všechno co cítíme a co v tu chvíli prožíváme.
Když se máma dívá na jinou mámu.

Pouhé střetnutí očí.

Znáte ten pohled.
Palčivý, že až chvílemi bolí.
Pálí do zad a má jenom jeden cíl.
Vyčíst Vám, že neděláte něco správně.

Laskavý a chápající, ten umí zázraky.
Upřímně, těch bodavých je prostě více....




Pohled, který umí věnovat jen máma mámě.
Ta máma, která si prošla tím samým co Vy, ale už na to zapomněla.
Ta máma, která řešila denně ty samé tíživé situace.

Ano i její děti se válely vzteky po zemi a křičely, že chtějí lízátko.
I její děti si ušpinily oblečení čokoládovou zmrzlinou a čisté vydržely sotva pár minut.
I její děti chtěly hranolky a kuřecí nugety a milovaly pizzu.

I ona na své děti občas zakřičela.
I ona ve snaze uniknout těm pohledům ostatních lidí, vzala své dítě do náruče a spěchala z obchodu.
I ona cestou klopila oči k zemi a přála si, aby nemusela cítit ty pálivé pohledy do zad.
Plné nepochopení, plné odsouzení.

I ona si přála, aby jí někdo zachránil před pádem na zem.
Pádem v očích ostatních matek.

I ona si přála, aby někdo vzal za ní řízení toho šíleného kolotoče, když už nemohla.
I ona počítala vteřiny, než bude pryč.
I ona si přála, aby jí někdo nabídl pomocnou ruku.

Přála si to samé, co si přejeme my všechny každý den.
A stejně jako jí, ani nám se nedostává pochopení.

Místo něho se musíme vyrovnávat s pocity pohrdání, kroucení hlavami nad našimi výchovnými metodami, které evidentně nezabírají. Protože vychovat dvouleté dítě je přeci tak snadné.
Stačí mu jen říct a ono nebude chtít lízátko v obchodě a nebude propadat pláči.
Je natolik chytré, aby to vědělo a pokud to dělá, je to naše vina, to my jsme selhaly.

Matky, které už mají děti velké a nebo ty s dětmi, které jsou od přírody prostě natolik stydlivé, že se při příchodu do obchodu uzavřou do sebe a jen tiše sedí.

Matky, které mají pocit, že všemu rozumí, že na všechno mají a měly lepší metody.
Že dnešní mámy jen vzdychají a stěžují si, zatímco ony k pěti dětem ještě musely stihnout třicet zvířat, vymalovat stavení a upéct deset koláčů denně.
A i když máme supermoderní spotřebiče jako pračky, sušičky, rychlovarné konvice, všechno je nám málo.
Místo vysedávání na počítači, bychom se měly věnovat dětem a pak by se nechovaly takhle.

Vědí všechno lépe, než my. Možná lépe, než všichni lidé na celé planetě.

Ony ale nevědí, že zatímco navenek se snažíme tvářit, jako že je nám to jedno, uvnitř nás to bolí.
A chtěly bychom křičet, jak je to nespravedlivé.
Protože ony si tím také prošly, jen to zapomněly.


Trvalo mi dvacet minut, než jsem postla tuhle fotku a ještě předtím jsem ji pořádně ořízla.
Proč?
Vypadá nevinně.
Je na ní má dcera a je šťastná. Ale vy nevíte co je v pozadí.
Seděly jsme v Mcdonaldu a ona na téhle fotce jí hranolky, které má před sebou.
Je vy to nevidíte.

Bála jsem se odsouzení a poznámek o zdravém životním stylu.
Přesně ten samý pocit jsem zažila včera v Praze s nejmladší dcerou.

Nastoupily jsme do metra a ona měla v ruce sáček hranolek.
Můj prvotní úsměv začal pomalu vytlačovat pocit vinny.

Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají, zvláště jiné matky.
A ony se dívaly.

A já najednou měla pocit, že to nedělám dobře, že jsem udělala něco strašného.
V době oběda, má tříletá dcera svírala hranolky místo vyváženého jídla.
V duchu jsem se styděla a každý pohled, který nám všechny věnovaly jsem vnímala jako kritiku.

Kdybych mohla, vysvětlila bych jim, že prostě dnes nestíháme a dcera už měla hlad. Že nejí hranolky denně a také to, že jsem si plánovala oběd v restauraci, kde by se najedla dostatečně zdravě.
Ale že díky dopravě na to prostě nezbyl čas.

Jak jsem se tak propadala hanbou do sedadla a vytrácel se mi úsměv a pýcha nad mou krásnou dcerou, docházelo mi, jak hloupé to je.

Celá tahle situace, kdy se pomalu bojíme koupit dítěti jídlo, které není Bio, Eko, bez palmového oleje, cukru a veganské.

Kdy si necháváme balit sebou jídlo z fastfoodu, abychom ho snědly až doma, protože to přeci není zdravé.
Abychom nemusely čelit právě těmhle pohledům.

Nejen pohledům, které říkají. "Nejste dobrá máma."
Ale i pocitu, který v nás dokáže vyvolat.

Přitom stačí podívat se jinak. Vložit do toho střetnutí očí jinou emoci a hned dokážeme změnit něčí náladu. I pohledem laskavých očí se dá pohladit.
Místo kroucení hlavami a šeptání ve frontě u pokladny nad trápením jiné maminky, která bojuje se svým tříletých synem.
Místo odsouzení a poučování, že je dítě na dudlíka velké a nebo, že když se neuklidní, že si ho vezme domů.

Zkusila se některá taková máma vcítit do pocitů tříletého dítěte, ke kterému přijde cizí člověk s tím, že ho prostě odvede mamince? Co ji proboha k tomu vede?
Samozřejmě, že dítě plakat přestane, je totiž tak vystrašené, že se nezmůže vůbec na nic.

Všimly jste si někdy, jak se tváří maminka, která se snaží co nejrychleji dostat z obchodu s křičícím dítětem?
Jak rychle a tiše se pohybuje, aby si jí nikdo nevšiml?
Jak klopí oči k zemi studem a modlí se, aby nezvedla hlavu a neviděla, jak se na ní všichni dívají.
A nečetla jejich myšlenky, které nejsou zrovna lichotivé.¨

Proč místo říkání: "Fuj, dudlíka mají miminka a Ty už jsi velká holka!" nezkusí být ohleduplnější a zamyslet se nad tím, že to asi pro tu maminku není snadné.
A dudlík je možná jediný způsob, jak dokáže se svou dvouletou dcerou přežít ten čas strávený v obchodě.

Někdo se jistě ušklíbne, proč přežít?
I já jsem se kdysi tomu podivovala, než se mi narodila poslední dcera, která byla zlaté dítě do doby, než jsme překročily hranici obchodu. Jakéhokoliv.
Tehdy potřebovala všechno.
Jíst, spát, bolely jí ruce, nohy a hlavně ji děsili lidi kolem nás.

Všem těm mámám, které už dnes zapomněly, jak náročné to je starat se o děti a denně s nimi zažívat náročné situace(buď proto, že už jsou Vaše děti větší a nebo proto, že zrovna máte dobrý den) bych chtěla říct jenom jedno:

Místo odsuzování, poučování a kroucení hlavami, zkuste si vzpomenout jaké to bylo a je.
Věřím, že někde v mysli máte ty vzpomínky, kdy jste trávily noci utěšováním a dny snahou poklidit všechen nepořádek.

Všechny ty vzpomínky, kdy jste stály proti svému dítěti a ono si prostě chtělo vzít letní šaty, když bylo venku metr sněhu.

Ty vzpomínky tam jsou a není to dobou, že bychom to měly snazší.

Výchova dětí je pořád stejně těžkou disciplínou, bohužel na rozdíl od sportovců, na tuhle disciplínu trénovat můžete sebevíce, ale stejně málokdy doběhnete mezi prvními třemi do cíle.

Na konci takového závodu se nerozdávají ani medaile, ale ani ceny útěchy.

A věřte, že mnohem víc, než po kulatém kovu toužíme právě po útěše.

Nebo alespoň po pohledu, který není plný obviňování.

S Láskou,

Monika❤️

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery