Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

DVĚ SLOVA, které bychom si jako mámy měly navzájem ŘÍKAT




Jsou vlastně úplně jednoduchá.
Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.
Nepodstatných, zraňujících, neosobních.

Hlavně nepodstatných, protože mě upřímně řečeno vůbec nezajímá, jestli Vaše dítě ve dvou letech umělo citovat celou encyklopedii, v roce bylo bez plen a dudlíka nechtělo, protože přeci dobře vědělo samo, že je škodlivý a fuj.
A už vůbec mě nezajímá, co si myslíte o tom, jaké jídlo mé dcery jedí, v kolik chodí spát nebo do čeho je oblékám.

Přitom tak málo víte o tom, že se uvnitř potápím vlastním pocitem viny a pochybováním o tom, zda dělám všechno nebo alesoň něco správně.
Málo víte o tom, jak se snažím každý den jít dál a zůstat pohromadě.

Přesto máte potřebu mi to říct.
Musíte, bez toho by nebyl Váš den úplný.

Místo těchto naprosto nezajímavých věcí, byste mi měla říct něco úplně jiného.
A nejen mě. Měla byste je říct každé mámě, kterou potkáte a především, byste chtěla, aby Vám je někdo řekl také.
I když to nepřiznáte.

Po každé, když se cítíte na dně, zoufalá a ztracená.

Protože tehdy byste je také chtěla slyšet.

Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Podívej, jak je chlapeček HODNÝ!




Dost často mě k napsání článků inspiruje to, co vidím kolem sebe. Nebo slyším. Někdy je drobnost, jedna věta, jedno slovo.

Jeden obrázek, který mi pak zůstane v mysli ještě dlouho po té a pořád se mi vrací.
Tak urputně, že o něm musím napsat.

Přesně tak, jako se to stalo dnes v prodejně s uzeninami.
Řeknete si, co zajímavého mohlo mezi šunkou a masem zaznít.

Kupodivu, hodně....

12 PRAVD, které jsem zjistila až se SVÝMI DCERAMI






Ach ta sladká nevědomost.
Ještě mám v živé paměti, když jsem čekala první dceru, jak jsem si všechno představovala narůžovo.
Ovlivněná těhotenskými hormony(příroda to má vymyšlené velmi chytře) a natěšená na realitu, která nemohla nikdy nastat.

Probuzení bylo rychlé a dost necitelné.
Naštěstí lidský mozek má schopnost to špatné zatlačit pěkně co nejdál v naší paměti a ještě to pořádně přimáčknout, aby nikde kousek nevykukoval.

Přesto jsem se něco naučila a zapamatovala.

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery