Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

DVĚ SLOVA, které bychom si jako mámy měly navzájem ŘÍKAT




Jsou vlastně úplně jednoduchá.
Ani těžká na vyslovení.

A přesto je pro někoho velkým problémem je říct nejen druhým, ale hlavně přijmout to, co obsahují.

Místo nich si říkáme spoustu jiných věcí.
Nepodstatných, zraňujících, neosobních.

Hlavně nepodstatných, protože mě upřímně řečeno vůbec nezajímá, jestli Vaše dítě ve dvou letech umělo citovat celou encyklopedii, v roce bylo bez plen a dudlíka nechtělo, protože přeci dobře vědělo samo, že je škodlivý a fuj.
A už vůbec mě nezajímá, co si myslíte o tom, jaké jídlo mé dcery jedí, v kolik chodí spát nebo do čeho je oblékám.

Přitom tak málo víte o tom, že se uvnitř potápím vlastním pocitem viny a pochybováním o tom, zda dělám všechno nebo alesoň něco správně.
Málo víte o tom, jak se snažím každý den jít dál a zůstat pohromadě.

Přesto máte potřebu mi to říct.
Musíte, bez toho by nebyl Váš den úplný.

Místo těchto naprosto nezajímavých věcí, byste mi měla říct něco úplně jiného.
A nejen mě. Měla byste je říct každé mámě, kterou potkáte a především, byste chtěla, aby Vám je někdo řekl také.
I když to nepřiznáte.

Po každé, když se cítíte na dně, zoufalá a ztracená.

Protože tehdy byste je také chtěla slyšet.

Je ještě spousta věcí, o kterých musíme jako mámy spolu mluvit a mluvit o nich hodně nahlas, aby jsme se navzájem slyšely a byly slyšeny.

Pro začátek ale tahle dvě slova, která se zdají být malá, budou stačit.

Já také.

Ve chvíli, kdy prožívám těžký den, který je prostě z nějakého neznámého důvodu skličující a vysilující a přesto tak normální, jak jen může den mámy být.
Místo, abych si vyslechla řešení nebo že se mýlím.
Že to zvládnu a překonám to.
58 kroků k vyřešení tragedie, motivační citáty a povzbuzování, že zítra to bude lepší.

Obyčejná dvě slova.

Já také.

Dodala by mi tolik síly a energie, že bych zvládla naprosto všechno.
Smetla by všechna moje pochybování, všechny otázky "jsem dobrá máma?" nebo "jak to dnes zvládnu?" a "proč to všechny zvládají, jen já ne?"

Empatie.




Normální.

Číst o tom, že by naše děti měly jít do postele v tolik a tolik hodin v nás vyvolává pocit, že ostatní mámy s tím nikdy nebojují.
Že když chodí děti neustále na záchod, pít nebo mají nutkavou potřebu nám něco říct, není normální.
A ony to neznají.
Ani další věci.

Opět normální.

Ochota sdílet své pocity o vlastním pochybení a že slzy i všechny tyhle rozporuplné emoce jsou normální.

To umí zázraky.
Více, než všechny rady a tipy, jak vykrojit s brokolice sněhuláka, aby ji děti snědly a měly tak dost vitamínů.

Neexistuje příručka o emocionální cestě mateřstvím.

Říkají vám, že budete unavené a že je to občas frustrující a co dělat, když jsou děti nemocné. Existuje spousta představ o věcech, které byste měly nebo mohly dělat.
Už není ale moc slov o hlubokých pocitech s nimiž se budete zabývat a jaké to je, když cítíte, že nemáte sílu se zvednout a přesto musíte.
A někdy je nedostatek mluvení o pocitech nebo starostech a díky tomu si myslíme, že jsme osamocené.
Právě to ticho v nás vyvolává pocit, že jsme jediné, které se při dívání na sebe v zrcadle přemýšlíme, jestli děláme dost.

Ve chvíli, kdy se moje tříletá dcera válela vzteky po zemi, protože jsem jí nechtěla koupit lízátko, jsem to poslední potřebovala slyšet od cizí ženy, že si jí vezme domů, když nebude hodná.
Místo strašení mého dítěte, mi raději měla říct, že to zná a že to její syn dělal taky.
Protože všechny víme, že dělal.
Všechny děti to dělají.

Máma, která prchá s plakajícím dítětem v náručí z obchodu, aby se vyhnula pohledům plných odsouzení a kroutících hlav nepochopením nad její mateřskou neschopností, by uvítala, kdyby jí někdo řekl, že to zažil.

Dnes a denně se na nás valí rady z rodičovských fór.
Některé jsou užitečné a hodně nám pomáhají.
Jiné jsou zbytečné.
Přesto se v nich snažíme každý den nalézt tak obyčejnou věc.
Hledáme někoho, kdo prostě vstane a řekne: " je to naprd, dneska to nestojí za nic, taky to znám."
Někdy prostě nechceme řešení, protože jednoduše není.
Chceme jen pocit sdílení.


Na rovinu.
Pokud je jídlo na stole(ne, opravdu se teď nesnažte zbořit tuhle větu hledáním jaké jídlo to je a zda odpovídá standardům zdravé výživy), a pokud objímáte a milujete a zkoušíte to každý den.
Děláte dost a na tom záleží.

To je také důvod, proč "já také" jsou nejsilnější slova, která můžeme říct další mamince.
Zvlášť, když se cítí poražená, ohromená a přemýšlí, jestli je jediná frustrovaná, že děti nejdou spát.
Nebo že k večeři jen ohřála polévku.
Nebo když prostě chce odpočívat.


Nemůžu ani spočítat počet slz, které mi stékaly po tvářích, když jsem cítila vinu. A nebo pocit zoufalství.
Když moje dcera nechtěla spát a čtyři hodiny denně v kuse proplakala a já jí neuměla pomoci.

Vina za to, že jsem málo dcerám četla pohádky před spaním, že jsme nešly na hřiště, že jsem byla zaneprázdněna.
A tak dále.




Pocit viny, který zažívá denně tisíce maminek může být tak snadno rozdrcená.
Rozbitá na tisíc kousíčku nedůležitých, které se prostě jen rozletí vzduchem a nezpůsobí nikomu žádnou bolest.

Slova můžou dodat tolik svobody a pocitu, že se můžeme nadechnout.
Uvědomění si, že nejste jediná máma, která se bojí o své děti a řeší, jestli obyčejné ublinknutí není už nebezpečným refluxem nebo jestli nespí moc dlouho nebo naopak málo.

Obavy a pocity smutku, které prostě přicházejí z ničeho nic a my jim nerozumíme.
I když se nic vlastně neděje, uvědomíte si, že zíráte do prázdna a nemáte chuť ani náladu nic dělat.
Ale musíte.

Zvednout se a jít ohřát jídlo.
Utěšit  Vaše malé bezbranné já, které se bojí příšery pod postelí.


Já také neznamená, že se všechny shromáždíme v pokoji a hodíme ručník do ringu, protože jsme našly pochopení a protože bojovat denně s prádlem, jídlem a dětským pláčem je normální a nejsme v tom samy.

Já také znamená, že existuje další máma a další, která stejně jako Vy se vším tímhle zápasí a střídají se u ní dobré dny s těmi špatnými. Která ztratí nervy a zakřičí na tříleté dítě, které rozlije mléko po stole, protože ho předtím utřela.
A nejenom to.
Najednou víte, že to bude lepší a že si tím projdete.

Přijetí nedokonalosti z nás nedělá nedokonalé.
Namísto toho odkládá plášť idealismu v mateřství a dovoluje nám oslavovat vše, co děláme. A děláme toho opravdu hodně.


Být mámou překračuje očekávání.

Hledáme to něco, co nám dokáže, že být mámou je výjimečné a stojí za to.

Budete mít špatné dny.
Budete mít skvělé dny.
Budete mít normální dny.

Budete mít dny, které Vás ohromí a srazí na kolena.
Budete mít dny, které strávíte jen plněním povinností.
Budete mít dny, kdy budete váhat, co dělat a zda to děláte správně.
Budete mít dny, které budou krásné jako duha a plné radosti.
Budete mít dny, kdy by jste raději zůstala v posteli.
Budete mít dny, kdy Vám budou děti scházet i dny, kdy budou všechny nemocné.

A budete mít dny plné obav.

Ale všechny je zvládnete.

Já také.

S Láskou,

Monika💗

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery