Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Podívej, jak je chlapeček HODNÝ!




Dost často mě k napsání článků inspiruje to, co vidím kolem sebe. Nebo slyším. Někdy je drobnost, jedna věta, jedno slovo.

Jeden obrázek, který mi pak zůstane v mysli ještě dlouho po té a pořád se mi vrací.
Tak urputně, že o něm musím napsat.

Přesně tak, jako se to stalo dnes v prodejně s uzeninami.
Řeknete si, co zajímavého mohlo mezi šunkou a masem zaznít.

Kupodivu, hodně....

Jak se vlastně pozná zlobivé dítě?
Je na posouzení chování našich dětí nějaký metr nebo tabulka?

Stupnice 1-50 značí zlobivé dítě průměrně a nad 50 je už dítě extra zlobivé.

Kdo nám vlastně vnukl domněnku, že děti jsou zlobivé?
Naši rodiče, naši prarodiče, svět, Instagram, hodné, flegmatické děti, které vypadají jako neživé ve videích nebo na fotkách?

Asi všichni máme nějakou představu o tom, jak vypadá "zlobivé dítě".
Je to přesně ten typ kluka, který má díry v kalhotách na kolenou, špinavé ruce a místo učesaných vlasů jen vrabčí hnízdo.
V očích mu svítí tisíce malých ďáblíků a čas tráví pliváním na chodník, házením cihel do výloh a zapalováním seníků se slámou.
Nebo běháním v obchodních domech, strkáním do lidí a pokřikováním sprostých slov.
Schovaný za domem trhá motýlům křídla a propichuje slimáky.


Je takové dítě dostatečně zlobivé?
Na to má každý svůj názor.

Tak si já představuji zlobivé dítě.



Vždycky mi tak zůstane rozum stát nad rodiči, kteří pokřikují na své děti, že jsou zlobivé uprostřed davu ostatních lidí.
Vždycky se můj pohled stočí právě na ty děti, které by měly být vyvrhelem společnosti, protože páchají něco nebezpečného a mohou někomu ublížit.

Někoho zranit nožem nebo jinou zbraní.

Ale ne.

Jediný nebezpečný nástroj, který svírají děti v rukou jsou většinou balónky nebo kornoutky se zmrzlinou.
A jejich zlobení se tak projevuje poskakováním po chodníku, hlasitým smíchem a nervozním přešlapováním ve frontě na šunku, kde i dospělý člověk začíná propadat nudě a zoufalství.

A co teprve, když Vám ještě nejsou ani dva roky a kromě paniky z houfu cizích lidí, kteří se na Vás mačkají, máte prostě chuť z kočárku vystoupit.
Jako dítě se vlastně nudíte téměř permanentně.

Přesně jako malý chlapec, kterého jsem dnes viděla.
Snažil se vystoupit z kočárku a maminka se na něj obořila, že zlobí.
Aby toho ještě nebylo málo, hned nezapomněla poukázat na druhého chlapečka v kočárku, který se ani nehnul. Vypadal, že ani nedýchá vlastně a jeho maminka se pyšně vzdouvala nad tím, jak hodného má synka.

Opravdu ale první chlapeček zlobil? Dá se to považovat za zlobení?
Když jsem se rozhlédla kolem sebe, většina lidí si buď hrála s telefonem nebo se bavili mezi sebou. Teprve rok a půl starému klukovi muselo stačit k zábavě zírat na párky a nakrájené salámy.

Přiznám se.
Patřím mezi rodiče, kteří jsou rádi, když jejich děti pěkně sedí, žmoulají křupky a zírají kamsi do prázdna. Za takové chvíle jsem někdy na konci dne opravdu vděčná.
Taková je přesně naše poslední dcera. Jedna z pěti.
Ostatní patří mezi ty "zlobivé".

Překvapivě se venku nudí, poposedávají nebo balancují na obrubnících a stejně aktivně mezi sebou mluví a dotazují se na milion různých podstatných a nepodstatných věcí. Nepodstatných samozřejmě pro mě.
Až teprve teď mi dochází, jak důležité právě pro ně jsou ty zbytečné otázky. Jak se jimi rozvíjejí dopředu a tvarují jako osobnosti.

Přiznám se i k jiné věci.
Jako máma jsem mnohdy selhala. Místo, abych trpělivě odpovídala na sto otázek za sebou, jsem se neudržela a  odpověděla něco ve stylu "nevím" jen, aby už se neptaly dál.
Představy a realita jsou totiž naprosto odlišné věci.
Můžeme si myslet a věřit, že ideální máma je ta, která vždy vstane uprostřed noci a vydrží beze spánku několik dní nepodrážděná, pořád se usmívá a hýří dobrou náladou. A i uprostřed dopravní špičky, v horku odpovídá na každé "proč" a "proč" a "PROČ"?!

Nejsem taková máma. Nevyspalá jsem protivná a den přežívám jen tím, že do sebe liju jednu kávu za druhou a děkuji Bohu, že dcery jsou ve škole a další ve školce. A že nejmladší je samostatná a patří mezi děti, které si hodinu vyhrají s kouskem papíru.

Ale i přesto jsem nikdy své děti neosočila, že zlobí. Možná jsem je usměrnila, aby neposkakovaly a šly normálně, ale o zlobení nebyla řeč.
Zlobení si prostě představuji jinak a myslím, že většina matek se mnou bude souhlasit.

I když neznám situaci téhle konkrétní maminky a dnes po téměř deseti letech na mateřské si uvědomuji všechny své chyby a že jich nebylo málo, vím, že její syn nezlobil, jen se nudil. A děti v jeho věku i mnohem starší prostě jsou takové.
Mají potřebu pobíhat, poskakovat, mluvit a ptát se. A je to těžké zvládnout jako rodič se vším tím stresem okolo a těmi pohledy ostatních lidí, kteří už dávno zapomněli, jaké to je mít děti. I to, že jejich dcery a synové se chovaly stejně. Jen možná hned po snídani vyběhly z domu na pole, kde se celý den honily a poskakovaly a domu se vrátily večer unavené tak, že padly do postele.

Zlobení je dnes docela snadné.
Stačí, aby dítě chtělo něco, co mu zrovna nemůžeme dovolit.
Pokud je velké, dá se s ním domluvit.
Pokud jsou mu ale tři nebo čtyři roky, patrně tím vyvoláte jen záchvat vzteku. A ten většinou přijde nejen v nevhodnou dobu, ale hlavně uprostřed davu nechápajících a odsuzujících lidí.
A lidé rádi soudí a kritizují ostatní.
Nálepce "zlobivé dítě" se tak to Vaše prostě nevyhne.

Dnešní doba je jiná. Žijeme více ve městech a jsme více vidět. Máme na sebe a přirozeně na celou svou rodinu mnohem vyšší nároky, než dříve. I protože, že je na nás vyvíjený větší tlak.

Na to, abychom byly správné matky.
Chápající manželky a partnerky.
A každé selhání vnímáme mnohem hůř, protože z každé strany na nás koukají dokonalé děti s děsivě hrozícím, zvednutým prstem svých dokonalých matek.
A tomuhle pohledu se chceme všechny vyhnout.
Nechceme mu čelit.
Nechceme na něj ani pomyslet, protože pak bychom se musely samy sebe ptát, proč my to nezvládáme tak bravurně jako ony.
A proč naše děti nejsou tak dokonalé a hodné, jako ty jejich.

Odpověď je přitom tak jednoduchá.
Ani jejich děti nejsou dokonalé.
Jen ty naše jsou více své.
Více aktivnější, více projevují své emoce a více se zajímají o všechno kolem sebe.

Takže příště až budete mít Vy nebo Vaše kamarádka pocit, že Vaše děti zlobí jenom proto, že nedokáží nehnutě stát ve frontě a zírat na paní, která krájí salám nebo markuje jinému člověku nákup, zamyslete se, jestli to není normální chování.
A zatímco Vy si krátíte čekání povídáním, ony si ho krátí po svém.

Ale věřte mi, zlobivé dítě vypadá opravdu jinak.

S Láskou,

Monika❤️

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery