Protože každý den není jako v pohádce....ale stojí za to ...

Každé mámě, která má DĚTI






Pokud jste právě v očekávání, máte určitě představy, jaké to bude až zůstanete doma s miminkem.
Vaše kamarádky nebo možná internetová fóra jsou zdrojem toho, že už víte, jaké to bude.
Kojení/krmení, přebalování, uspávání, pláč, bříško, prdíky...
A kromě toho první úsměv, první smích, první krůčky a poprvé máma.

To je prvních pár měsíců Vašeho nového života, dny se budou střídat stejně jako Vaše nálady a pocity.
První narozeniny završí rok, který byl úžasný, dech beroucí a vyčerpávající.

Teprve po něm, ale přijde doba úplně jiná.
Ne méně krásná, ne méně vyčerpávající, ne méně dech beroucí.

Jiná.

Zvláštní nadpis článku, že? Co by také jiného měla mít máma, než děti, když je mámou.
Kromě nich totiž má spoustu věcí. Některé nejsou malé, nemají ruce ani nohy a ani se neusmívají sladce.
Jiné z nich jsou dokonce děsivé, protože číhají ve tmě na chvíli. Na svou chvíli.






Určitě už jste slyšela tu známou, dobře míněnou radu o času pro sebe. A jak je důležité si právě ten čas sama pro sebe najít, udělat a zaměřit se na nějaké koníčky.
Ne vždycky to není tak snadné.
Může být sto různých důvodů, dobře, přinejmenším desítky, proč je tak těžké, najít si nějakou zálibu, které se budete pravidelně věnovat. A přitom moc dobře víme, že to potřebujeme. Čas, kdy bychom mohly vypnout hlavu a soustředit se na sebe, místo toho být pořád matkou.
Problém je ale ten, že my matkami budeme pořád. I když jste v sauně a oddáváte se bylinkovému oparu nebo popíjíte kávu s kamarádkou, stejně jste pořád máma a Vaše myšlenky se točí okolo Vašich dětí doma.

Stejně jako tu vždycky bude ten pocit viny, když chceme jít ven samy a snažíme se tiše odejít, aby si nás děti nevšimly.
Svíravý pocit v žaludku, že se ozve to známé a úzkostné "Mami, mami!" a budou se k Vám natahovat ty malé ručky a držet se Vás jako klíště.
Dokonce i ten nejlepší plán, jak tiše odejít z bytu většinou selže.
Většinou ale ne proto, že by si nás opravdu všimly, ale proto, že tak dlouho nervózně procházíme kolem a nakukujeme do místnosti, kde děti jsou, až jejich pozornost opravdu upoutáme.
Vím to, sama jsem to dělávala.
Pozorovala jsem naše malé dcery, zvláště tu nejmenší, a naslouchala, jestli nepláče nebo mě nutně nepotřebuje. Potřebovala, vždycky mě bude potřebovat, ony všechny, stejně jako Vás Vaše děti.

Důvod, proč nejde tak snadno odejít z domu a užít si "čas pro sebe" těžko vysvětlíte okolí, sama mám problémy pochopit ho. Ale jen my mámy, víme, že tu je a bude.




Frustrovaná, zahlcená.
Tak se budete občas cítit a budete chtít vědět, proč jako mámy nedržíme společně. Proč místo obyčejných slov "Já také" nebo "To znám", se snažíme vytvořit iluze o dokonalé rodině, dokonalé máme a dokonalých dětech. Proč nepřiznáme, že se v tom všechny občas plácáme a že jsou dny, kdy i přes všechny plány, nejde nic dobře. A nakonec stojíme, zíráme na své děti, které se hádají nebo jsou příliš hlučné a v tu chvíli pomůže jen někam rychle utéct. Za první dveře, které se dají zavřít, do místnosti, kde je alespoň trochu ticho. Těch pár vzácných vteřin, minut, nás drží nad vodou.

Svoje zoufalství často podporujeme tím, že se snažíme srovnávat své domovy, názory i styl výchovy s ostatními maminkami. Ale uvědomme si, jednu věc. V žádné časopise, nikde na internetu, nebude rozhovor s mámou, která přizná, že má občas chuť si vytrhat vlasy na hlavě, křičet, bouchat do zdi a že by dala cokoliv za spánek. Nikdo tohle nechce číst. Může stokrát zdůraznit, že své děti miluje nade vše a že by za ně položila život, ale všichni uvidí jen to, že není šťastná, že je na dně a zoufalá.
Protože všude panuje představa, že žena musí být silná a když je matkou tak mnohem více. Musí zvládnout všechen ten stres a poprat se s ním jako hrdina bez jediného šrámu.
Docílili jsme tak pouze toho, že mámy všude na celém světě, místo, aby o svých pocitech mluvily a nahlas říkaly "Ne, dnes nejsem ráda mámou a nelíbí se mi, že se bojím jít nakoupit se svým dítětem!"
nutíme se navzájem schovávat doma, brečet na zemi v koupelně a dusit v sobě pocit vzteku a frustrace. Divíme se, že takové mámy nakonec utíkají do práce dřív a na své děti se utrhují a zvyšují hlas.
Je to proto, že mají pocit, že jsou jediné, osamělé a je to jejich vina.
Na odiv a Instagram dáváme jen šťastné fotky ze Zoo, koupališť a obědů. Nikde se neopovážíme dát jednu smutnou, šedou. Každou fotku ořezáváme, dáváme jí filtry a jiskry, aby byla dostatečně lesklá, barevná, šťastná. Hlavně, aby na ní nebyl skutečný život. Padající zmrzlina na zem, plačící dítě, které na koupališti šláplo na kamínek nebo je už unavené.
Postovat realitu se nesluší, nikdo jí nechce vidět.





Nerozlišujeme to, že některá máma má děti velké a chodí do školy, proto její domov je čistý a uklizený, zatímco Vy doma sedíte s batoletem, které přesouvá hračky a drobky po celém bytě a Vy jste naprosto bez šance ho uklidit. Soustředíte se totiž hlavně na to, aby se najedlo, nevztekalo a bylo spokojené. Tehdy prach musí jít stranou. Musíte si vybrat.

Jistě, určitě jsou mámy, jejichž děti jsou schopné si samy hrát hodiny, i naše poslední dcera je taková.
Proto bych mohla začít rozdávat moudra o tom, že je snadné doma uklidit a jak se všechno dá krásně zvládnout a samozřejmě dodat to nezbytné "Kdyby jste neseděly na internetu, všechno by jste krásně stihly."
Ta, která zažila alespoň jeden den, který je plný pláče, kdy nevíte jak ho zastavit moc dobře ví, že někdy je prostě nutné, nechat ležet nepořádek, prádlo a všechno kolem a sednout si právě na ten internet.
Jen bezcílně bloumat, sledovat věci, které nás ani nezajímají, abychom na chvíli dokázaly sebe odstřihnout od toho chaosu kolem. A nebo hledáme cíleně. Někoho na druhé straně, kdo sedí v tu samou chvíli, v tom samém chaosu a hledá právě nás.
Někoho, kdo ví a cítí to stejně. Někoho, kdo napíše já ti rozumím, tohle znám.




Ne, není to všechno takové. Existují i úžasné okamžiky, které bychom za nic na světě nevyměnily.
Když ke mě přijde nejmladší dcera a obejme mě nebo se všichni společně smějeme. Nemusím Vám to vysvětlovat a psát další příspěvek o rodičích a slunečných dnech s duhou a jednorožci.

Jsem vděčná, že jsem viděla první krůčky všech svých dcer. Slyšela, když řekly poprvé mami nebo se poprvé zasmály.
Jsem vděčná, že každé ráno vidím, jak se mění a dospívají. Jak jsou samostatnější a zvládají více věcí. I když zrovna tohle mě  děsí.
Neznamená to ale, že nemáme špatné dny. Zrovna ten dnešní byl jeden z nich. Plný dohadování a vykřikování co je a není fér, zbytečného pláče a vzteku.
Ani v takových dne se nemusíte cítit jako nejhorší máma na světě, protože je to Vaše vina a to Vy to nezvládáte a ještě k tomu všemu, cítíte frustraci a vztek nebo je Vám to jedno. A s vědomím, že musíte utéct, se zavřete na záchodě nebo v ložnici, aby jste byla aspoň na chvíli sama a vzdálena tomu hluku někde za Vámi.


Co potřebujete slyšet, vlastně co všechny  potřebujeme slyšet je to, že je normální, aby jste byla naštvaná na své děti a chtěla žít jinak.
Je v pořádku, že Vám chybí život před dětmi a bezstarostnost, s jakou jste proplouvala životem.
A ne, neznamená to, že své děti nemilujete, že litujete, že jste matkou. Tohle musím zdůraznit, protože přijdou komentáře o tom, proč jsem se stala mámou, když to tak nesnáším?
I když upřímně, která z nás, nikdy na krátkou vteřinu nezalitovala?
To je to, co mi často lidé, kteří můj blog čtou jen velmi zeširoka vyčítají. Že odrazuji ženy od toho mít děti a děsím všechny budoucí mámy, které si přečtou nějaký můj článek.
Realita je drsná a ne vždy se dobře poslouchá. O nepříjemných věcech se moc nemluví, jen se šeptají za zavřenými dveřmi.

Trvalo mi, než jsem překonala ty pocity uvnitř mě, které mě odrazovaly psát o tom co cítím, protože je to špatné, nemít pořád radost, že jsem máma, když jsem si děti přála.
Že se na mě všichni budou dívat skrz prsty a odsuzovat mě.
To se i stalo, tedy ne všichni.
Naštěstí jsem tu odvahu našla a zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo má tyhle negativní pocity a kdo prostě ve tři ráno padající vyčerpáním s plačícím miminkem prostě necítí štěstí.
Cítí jen úzkost, strach a vinu.
Pokud milujete každý okamžik, každého dne, je to úžasné. Ale pokud zrovna máte období, kdy každý den je pro Vás boj a už ráno jste vyčerpaná, měla by jste vědět, že jsou mámy, které to cítí podobně.
My všechny jsme si takovými dny prošly a i když máme děti větší, ještě si jimi párkrát projdeme.

Nebojme se být skutečné, upřímné a říct nahlas, že zrovna dnes není ten den, kdy prožíváte samé štěstí a nadšení. A že být doma s malými dětmi není vždycky jen úžasné a naplňující. Někdy je to jen nuda, jindy pocit odloučení a samoty. Pochopme, že pocity, které se v nás mísí, neznamenají, že své děti nechceme, že by jsme daly cokoliv, aby jsme nebyly mámy.

Každá máma ví, že i kdyby byly naštvaná, vyčerpaná a na dně, ve vteřině skočí pro své děti do ohně, odloží večeři, obětuje spánek, když jsou nemocné. Vždycky tu pro své děti jsme, i když jsme smutné a vždycky se jim budeme obětovat.

Ať už je to cokoliv, nejste sama.
Jen si to zatím myslíte.

S Láskou,

Monika💖

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery