Každá jsme tou nejlepší mámou pro své děti....

Když se LÁSKA počítá na kapky mléka


Blíží se světový týden kojení.
Miliony žen po celém světě budou v tento den zpívat a oslavovat své ženství a samozřejmě posílat  fotky, kde kojí své novorozené nebo dvouleté děti.
Je to den, který má mít důležitý význam, protože kojení je důležité a významné.
To mě vedlo k zamyšlení, jestli někdy bude také den pro nás ostatní.
Pro ty, které jsme nekojily.


Já jsem totiž jednou z nich. Také jsem nekojila nebo ne tak dlouho, aby se to vůbec dalo pojmenovat kojením.
Pokud jste právě těhotná nebo máte ještě malé dítě, určitě Vám myšlenka na kojení občas utkví v hlavě. Buď jako radostná vzpomínka nebo jako pocit smutku, viny z toho, že se Vám kojit nedařilo.
Před pár dny jsem byla na kávě s kamarádkou. Je právě těhotná a dá se říct, že si během těhotenství vybírá vše co může nepříjemného a těší se až porodí.
To není zajímavé pro Vás, ale co mě zaujalo byla její slova o kojení.
Přestože má před sebou ještě tři měsíce těhotenství už teď ví, že kojit nebude.
Jednoduše nechce.
Co by se asi stalo, kdyby tahle věta: „Nekojím, protože nechci.“, někde zazněla nahlas. Vsadím se, že by upoutala pozornost asi jako prohlášení, že je v obchodním domě bomba.
Kolik negace by způsobila, pohledů plných odsouzení, výčitek, tichých nadávek.
A kolik obhajoby by od těch, které se tak rozhodly, muselo vzápětí přijít.
„Nemohla jsem kojit, mám divná prsa.“
„Musela jsem dokrmovat, malý nepřibíral.“
„Nešlo nám kojení ani s kloboučky.“
Desítky vět, které všechny známe. Věty, kterými se snažíme obhájit to, že jsme udělaly něco, co bychom neměly. Tedy podle názorů kolem nás.
Místo abychom řekly, že jsme s tím přestaly, protože jsme byly unavené. Unavené z pláče, věčného vážení před a po kojení, odstříkávání mléka na dokrmování, pití hektolitrů kojících čajů a masírování před kojení, aby mléko lépe teklo.
Ještě teď si vzpomenu, jak jsem kojící čaj pila na litry a večer se kroutila se šílenými bolestmi břicha. Jak jsem si nahřívala prsa před každým kojením a hledala tu správnou polohu.

Být mámou je těžké celou dobu, co jimi jsme. Všechna ta starost, strach, neprospané noci, sprchování, které trvá sotva pár minut a dítětem, které máte v lehátku před vanou, aby jste na něj viděla.
To všechno je spousta věcí, se kterými se musíme potýkat a krmení, je jen malým zlomkem z nich.
Už od okamžiku, kdy jste našla dva proužky na těhotenském testu.
Nevím, co jste cítila Vy, ale povím Vám o svých pocitech.
Těhotenství je úžasné. Pocit nového života rostoucího uvnitř mě, první pohyby, to vnitřní pouto, které nedokáže pochopit nikdo, kromě mámy, která tohle zažije.
Má ale i své temné stránky a má jich opravdu hodně.
Nejhorší pro mě byl ten nikdy nekončící strach. Strach snad ze všeho co by se mi mohlo stát nebo co by mohlo potkat ještě moje nenarozené dítě.
Každou návštěvu záchoda doprovázelo důkladné prohlížení, zda nešpiním nebo nekrvácím zhruba do 20.tého týdne. Pak se přidal strach, jestli mi neodtéká voda nebo nenajdu na vložce nic neobvyklého, co by mohlo svědčit o zánětu.
Každá kontrola byla ve strachu, zda dítě roste jak má a jestli uvidím srdeční akci. Zvlášť pokud jste jako já, prožila zamlklé těhotenství, se tento strach ještě znásobil.
S blížícím se termínem porodu pak strach, abych neporodila předčasně a když už jsem přešla pomyslnou čáru bezpečí kolem 36.tého týdne, přišel další strach.
Strach z porodu. Jaký bude, jaké budou bolesti, jestli bude rychlý nebo pomalý. Všechno z toho mi nedávalo spát a každý večer jsem se bála, že mi praskne voda a já budu rodit. Nepřipravená. Jenže na porod se nejde připravit.
Můžete číst desítky knih, chodit na předporodní kurzy a vnutit si, že porod bude klidný, pohodový. Pak ale jdete na běžnou kontrolu srdíčka miminka,  za hodinu ležíte na pokoji a čekáte na vyvolávací tabletu, protože doktorovi se srdeční akce nelíbila. Ty tam jsou Vaše představy, plány a sny a Vy se jen modlíte, ať už to máte co nejrychleji za sebou.
Slyšíte spoustu rad, jak dobře porodit, ale jednu věc Vám neřeknou. Tu podstatnou, kterou po Vás budou chtít nejvíce. O kojení.
Už Vám neřeknou, že pokud rodíte předčasně nebo Vám porod vyvolávají, laktace může být zpomalená a tak můžete ještě týden po porodu bojovat s nedostatkem mléka. Ani mě to neřekli. Když jsem nechápala, proč po pátém porodu ani čtvrtý den nemám dostatek mléka pro svou dceru, nikdo mi nic neřekl. Jen to, že mám kojit, protože je to to nejlepší. 
Takže mi první tři dny v nemocnici proplakala hlady a podpora sester na šestinedělí snad ani nestojí za řeč. Nebo alespoň ne za pěkná slova. V živé paměti pak mám sebe, jak sedím ve tři ráno s plakajícím miminkem v náručí a prosím sestru o dokrm. Na to se mi ale dostává studené sprchy, že mám kojit, protože to přeci všechny umíme.
Všechny umíme, jako opravdu? Je to tedy nějaká dovednost, kterou jsme se asi naučily a ani o tom nevěděly. Zvláštní, že zatímco o všem ostatním, co se týče dětí ať už přebalování, oblékání, koupání, to vše se prý musíme naučit. Proč tedy kojení má být samozřejmé? Jenom uchopit správně dítě a prso je dost těžké, zvlášť pokud máte prsa větší.
Místo toho mi ale měli říct, že po císařském řezu to trvá déle a když se mi deset dní po porodu rozjela laktace naplno a já dostala horečku, bylo už pozdě. Dcera už byla několik dní na umělém mléku.
Nelituji toho zpětně nebo aspoň ne tak moc. nemyslím si totiž, že kojení je tím nejdůležitějším, co pro své děti děláme. Všechna péče a láska, kterou jim věnujeme je mnohem důležitější, než způsob, jakým jsou krmené.
Jen ten pohled dětské doktorky při každé kontrole a její poznámky, že kdybych kojila, přibírala by méně nebo více a neměla by bolesti bříška. Přesně ten pohled, který všechny známe. Plný odsouzení, nepochopení, vyvolávající pocit viny, jaké jsme hrozné mámy, že nekojíme.


Určitě jsou mezi Vám teď ty, kterých se to dotklo a cítí se, jako bych kojení odsoudila a nabádala všechny mámy, aby nekojily, protože na tom vlastně nesejde. Pokud se tak cítíte, dovolte mi to vysvětlit.
Ano, kojení je úžasné, pokud se daří. Miminko prospívá, Vy z něho máte radost. Pak ve Vás vyvolává pocit matky Lvice, která dokáže své dítě nakrmit dobře a ono díky tomu roste a vyvíjí se. Pokud kojíte a jste spokojená společně s dítětem, přeji Vám to a jsem za Vás ráda.
Říkám si ale, co když se nedaří?
Co když jste se opravdu snažila, nakoupila hromadu časopisů, byla několikrát za laktační poradkyní, odsáváte ve dne v noci, střídáte polohy a snažíte se, ale ono se opravdu NEDAŘÍ?
Co když celé noci jen kojíte a nespíte a druhý den se musíte postarat i o batole nebo staršího sourozence, ale jste tak unavená, že to nezvládáte? Co když Vaše dítě jen pláče celé dny a Vás už přestává těšit to, že jste mámou a občas se Vám vkrade černá myšlenka?
A vy jste zoufalá už jenom z myšlenky na druhý den, kdy jdete na běžnou kontrolu a Vaše lékařka se Vás zeptá, zda kojíte?
Je to tedy to kojení, o kterém všichni mluví a které je úžasné, naplňující, protože ho všechny mámy umíme?
Já Vám něco o takovém kojení povím.
Kojila jsem v horečkách, kdy má dcera zhubla 300 g za týden, protože mi zhořklo mléko a nakonec jsem s akutní spálovou angínou musela den ze dne přestat a jezdit na infekční oddělení do nemocnice, aby mi podávali injekčně léky. A celou tu dobu jsem se topila v slzách a výčitkách, že nekojím. Neběželo mi hlavou, že mám na krku bouli a podezření na příušnice, jen to, že nekojím.
Kojila jsem v bolestech a doslova jednou rukou nahřívala a pila čaj na podporu laktace a když jsem poslední dceru kojit přestala, dostalo se mi jen výčitek, že mateřské mléko je pro ni to nejlepší. O pár týdnů později jsme s mužem jeli nepovolenou rychlostí přes Prahu, zatímco naše pětitýdenní dcera modrala a dusila se. O hodinu později s ní utíkali lékaři na dětské oddělení Jip, protože měla vážný zápal plic. Tak vážný, že ji týden udržovali v umělém spánku pod léky, aby se jí pokusili přivést zpátky k životu. A to vše jenom proto, že měla skrytý reflux, který způsobil vdechnutí mléka a zápal plic. Věřte mi, že žádné 24-hodinové kojení, by ji nezachránilo a nezabránilo tomu, aby jsme o ní málem přišli. Za to, ale její smích a radost, když mohla v noci spát a netrápily jí bolesti z refluxu a přitom byla na antirefluxním mléku. Nebyla kojená a přesto byla spokojená a já také.
Kolik z nás potkalo na ulici kamarádku a její první věta nezněla "Jak se máš?" ale "Kojíš?" 
Nekojím, no a co? Jsem horší máma, než kojící kamarádka? To, že každou noc vstávám a držím svou dceru v náručí dvě hodiny, než usne, se nepočítá?
To, že ji masíruji bříško, aby ji nebolelo a mazlím se sní, se také nepočítá?
Počítá a je to mnohem důležitější, než kojení nebo krmení z lahvičky.
Jako mámy děláme pro své děti denně spoustu věcí a krmení je jenom začátek.
Neobhajujte se, neomlouvejte sebe samu a své dítě, protože nekojíte.
Vždycky bude okolo Vás někdo, kdo bude vědět nejlépe, co by jste měla dělat nebo říkat a jak vychovávat své děti. Každý takový člověk by si měl projít jeden den s Vámi a prožít si vše, to co prožíváte denně Vy. Jedině tehdy by jeho rady mohly být užitečné.
Buďte pyšná na sebe i když děláte něco, co se vymyká zvyklostem. Protože každá máma je tou nejlepší, pro své dítě.
S Láskou,
Monika💖

Používá technologii služby Blogger.

Featured Post Via Labels

Instagram Photo Gallery